Pro To Jsme Zrozeni

Část 6. Samota

Napnula jsem tětivu luku šípem, nohama pobídla Rapida a hledala ty zatracený šmejdy. Dívala jsem se do korun stromů, za kmeny, keře, ale nikde nebyli vidět. Kde jsou? Oni nejsou kolem nás. Oni nás neobklíčily. Oni nás hnali.

Sotva jsem se otočila, šíp mi proletěl těsně kolem obličeje. Nemá cenu lhát, lekla jsem se, ale do šoku jsem z toho neupadla. Zaostřila jsem dozadu, za svou skupinu a vážně tam byli. Jeli za námi v kápích s luky mířenými na nás a šípy míhající se mezi koňmi. 

,,Jedou za námi!" zavolala jsem na své spolubojovníky, kteří se stále rozhlíželi po stranách lesa a stříleli do korun stromů. Flyn ještě přidal, aby jim ujel. Neměla jsem to za zlé. S šípem v rameni asi napnete bez problému tětivu luku, ne?

Střílela jsem mezi své přátele a Sama škrábla na předloktí. Překvapilo ho to, ale střílel dál. 

,,Rein, Pozor!" zakřičel Roi a já se otočila dopředu. Rapid to mířil přímo ke třem stromům, skrz které se neprotáhne. Okamžitě jsem vystřelila šíp z tětivy, luk si přehodila na rameno a chopila se otěží. Zpomalit jsem nemohla. Proto jsem zahnula prudce vpravo, jenže tudy cesta nevedla. 

Ocitla jsem se v lese, kde se chvojí zvyšovalo, stromy houstly a kořeny vystupovaly nad půdu. Rapid přes ně šikovně skákal, ale bylo těžké běžet mezi kmeny stromů. 

Sotva jsem přeskakovala jeden kořen a chtěla se vyhnout dvěma stromům blízko sebe a jen jsem zatočila, skočil přede mně cizí kůň a já musela otočku dotočit, ale to budu běžet zpátky, jenže nemám na výběr. A pak mi moji volbu usnadnil další kůň a další. Musela jsem zastavit. A to dost prudce, až mě Rapid málem shodil. 

Rebelové byli všude kolem mě. Jednou rukou jsem pustila otěže a tasila meč. Sledovala jsem každého. Můj oř se otáčel dokolečka, já byla připravená každého probodnout, kdyby se jen o kousek přiblížili. Oni však stáli. Čekali. 

Nemělo cenu jim vyhrožovat, věděli, kdo jsem. Věděli odkud jsem. Nevěděli proč tu jsem. Snad...

V pozadí, z místa, kde mi do cesty skočil první kůň se vynořil další muž. 

,,Co tu chceš?" zeptal se. Slušností by mělo být odpovědět, ale já jsem bastard a to znamená, že jsem nečistá, neslušná, špatná. Zavržení hodna. 

,,Jestli se zeptám podruhé a ty neodpovíš, zabijeme tě."

,,Mám se bát vašich mečíků? Prosim vás. V deseti jsem měla lepší. Můžete hádat jaký mám teď." Nechala jsem na ostří dopadnout sluneční světlo a posvítila jednomu Rebelovi do očí. Nepohnul se. Chytrý hoch. 

,,Naším ostřím jsou naše srdce, Rein." Odkud znají mé jméno? Říkají nám jen čísly. Jména znají pouze lidé z tábora. Schovala jsem meče do pochvy, zastavila se čelem k muži, který se mnou mluvil a nenápadně uchopila rukojeť vrhací dýky, hned vedle meče. ,,Proč myslíš, že se tak jmenuju? Víš přece kdo jsem. Nemám jméno."

,,Nalhávej si, co chceš. Teď mi řekni, co tu chceš."

,,To nikoho z vás nemusí zajímat." odsekla jsem a připravila se vlhnout dýku. 

Muž pod kápí kývl hlavou a já uslyšela jak se jeden muž vlevo za mnou pohl. Uchopila jsem dýku a vrhla mu ji do zápěstí, ve kterém držel meč a chtěl mně praštit do týlu. V tom se pohnuli všichni ostatní a já jich několik dalšími dýkami shodila z koní. Tento chaos citlivosti a empatie mi umožnil splašit koně tím, že si Rapid stoupl za zadní a rozjel se mezi dva oře. 

Projížděla jsem zpátky a hledala cestu, kterou jsme jeli do hlavního města Dinerska. A našla jsem ji, jelikož jsme s tímto počítali, bylo všem jasné, že pokud nás napadnout a my se budeme muset rozdělit, setkáme se za lesem. A to jsem i udělala. 

Slyšela jsem jich několik jet za mnou, ale já pokračovala tryskem po cestě a snažila se v přašné půdě hledat stopy po koních. Pár se mi jich podařilo zahlédnout, to ostatně i kola od kočáru, který tudy musel nedávno jet. Snad ty otisky podkov nepatří ke kočáru. 

Podařilo se mi je setřást, ale při západu slunce nebylo konce cesty, ani vidět. Zastavila jsem jen na chvíli, a to abych vytáhla z jednoho z vaků přikrývku, přehodila si ji přes záda a u krku zavázala jako plášť. Dál jsem nepokračovala tryskem, ale krokem, aby se mi uzel neuvolnil a já se nějak nenachladila. Nemoc byla nepřípustná. S ní by tady následovala smrt, ale můj úkol byl důležitější. 

Jela jsem dál. A když mě přepadla žízeň, musela jsem se napít vína. Proč mi tam Roi strčil víno? S takovou se opiju. Navíc víno nemám ráda. Preferuji vodu. Najednou mi přišlo, že Rapid ještě víc zpomalil. Určitě měl žízeň, hlad a padal na něj spánek. Nemohl teď zastavit. Už by se nerozjel. Rozhlížela jsem se kolem po pastvině, nebo říčce. Cokoliv, kde by si mohl odpočinout. 

A jako zázrakem jsem uslyšela proudění vody. Podívala jsem se vpravo a uviděla vodu. ,,To je snad zázrak." zašeptala jsem a zamířila tam i s Rapidem. 

Před ní se zastavila, seskočila, dovedla ho k ní a nechala se napít. Sama jsem se napila. Byla tak osvěžující. Neubránila jsem se a protřela si jí oči. Bylo to tak osvěžující. A když mi chladila suché hrdlo, bylo to jako pomazaní bolavého spálení. 

Rapid nepřestával pít. Jak asi byl vyčerpaný? ,,Dneska ti stačí." řekla jsem, pohladila ho po krku, vytáhla z batohu mrkev, které jsem mu zabalila snad dvacet kusů. Nakrmila jsem ho, přikryla přikrývkou, která sloužila mě k teplu a i když mi víčka těžkly spánkem, vzala jsem si do ruky luk, připravila si šíp a sledovala okolí. Byli jsme u příjmu vody. A určitě ji nepotřebujeme jako jediní. Kdykoliv se tu můžou objevit Rebelové. Královská stráž mi neublíží, jsou pod rukou Miladry. 

Počkám do svítání a pak budu pokračovat v cestě. Nemám jinou možnost. Rapid si musí odpočinout a mě už taky bolí zadek od toho sezení. 

Sáhla jsem do brašny a vytáhla tři kostky cukru. V průběhu noci jsem jednu po druhé snědla, abych byla dostatečně čilá, i tak jsem si však myslela, že padnu únavou. Vodou jsem si několikrát ovlažila obličej a hlavně oči. 

Jakmile obloha začala šednout, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem přestávala vnímat zvuky kolem. Ponořila jsem proto celý obličej pod vodu a zadržovala dech. Když jsem se začala topit, vystrčila jsem hlavu nad hladinu a prudce dýchala. Účel to splnilo. Byla jsem vzhůru a mé tělo bylo připraveno se bránit imaginární hrozbě. 

,,Dobré ráno." ozvalo se za mnou a než jsem se stihla otočit, něco tvrdého mě praštilo do hlavy a já upadla do bezvědomí. Je úžasné, jak jsem se konečně dokázala probrat a hned potom upadla do úplného nevědomí.