Pro To Jsme Zrozeni

Část 26. Řeči k zamyšlení

Dny plynuly, rána se hojila a můj plán dostával poslední úpravy. Alchymisté už přišli na kombinaci bylin ke spaní a jak jejich účinek znásobit. Teď stačilo vyrobit dokonalé stroje, které se rozprsknou, jakmile dopadnou na zem. To nazvali bomby. 

Dnes jsem konečně mohla začít lehce trénovat. Stále jsem měla lehkou jizvu a malý strup, ale to bylo zanedbatelné. Konečně přišel doktor, naposledy prohlédl můj bok a nechal mě se obléct a odejít. 

Okamžitě jsem zamířila na tréninkové pole, vzala luk s toulcem šípů a střílela na terče. Moje muška se už zhoršila, ale ne na tolik, abych ji během jednoho tréninku nemohla opět zdokonalit. Střílela jsme dobré dvě hodiny, dokud jsem neskončila s perfektním výsledkem. 

Následně jsem se šla projít, abych ránu nevyprovokovala ke znovu otevření. Došla jsem do stájí a málem se rozbrečela, když osamělý Rapid stál poslušně ve své stáji. 

Rozeběhla jsem se k němu a objala ho kolem krku. ,,Jak ses sem dostal?" zašeptala jsem a pohladila ho. 

,,Přijel asi tři dny po tobě." ozvalo se za mnou. Byl to Kevin. Ne moc dobrý v boji, ale nejlepší ve střelbě a krytí zad. Proč jsem jeho nevzala na tu výpravu? Očividně není dezertér. 

,,Jasně. Přece jsme je naučily cestu domů. Ale divým se, že žije. Myslela jsem, že ho Sedmdesátpětka nechal zabít." poznamenala jsem a znovu ho pohladila po nose. 

,,To, co se stalo tvému bratrovi mě mrzí?"

Uchechtla jsem se. ,,Co přesně? To, že může být synem? To, že už není bastard? To, že bude král, když vyhrají?" 

,,To, že přišel o tebe. Nikdy jsi to moc nebrala, ale to jak se k tobě choval... Byli jste jediní známí sourozenci v táboře. Všichni ostatní máme rozdílné otce i matky. Nikdy stejné oba. To, že se díky tomu s tebou mohl bavit jako s někým víc, než čím jste měli být... Bylo to vzácné. Nikdo v táboře nemá a ani nebude mít takový vztah, jaký jste měli vy dva. Nás za to totiž zabijí." Trochu ve tváři posmutněl. 

Sklopila jsem oči. ,,Vždycky jsme věděli, že to je špatně. A teď za to platíme oba. Vy máte tu výhodu, že jste se tomuto obrnily. My jsme díky tomu vztahu nikdy nebyli sami. Vždycky jsme byly Legendy. Nikdy Legenda. Vždycky jsme do všeho šli spolu. I koně jsme si spolu vybraly. Chtěla bych teď, abych ho tehdy v té komnatě dokázala zabít. Ale nemohla jsem. Kdykoliv s ním zůstanu sama, nedokážeme jeden druhému ublížit. Pokusila jsem se ublížit sobě, abych ublížila jemu-" zvedla jsem si košili a ukázala na jizvu, ,,- ale věděla jsem, že bych mu ublížila daleko víc, než bych byla ochotna snést. Proto jsme minula." Napůl pravda... 

Smutně jsem pohladila Rapida a otočila se ke Kevinovi zády, aby neviděl, jak mi vlhnou oči. 

,,Nikdy nelituj toho, že něco máš. Pamatuješ? To nám říkali, když popravovali ty lidi a my se na to museli dívat. Lidé, kteří umírali si nevážili svého majetku. Když budeš jako oni, přijdeš horším způsobem o život, než oni." Poradil mi a odešel. Nechtěla jsem nad jeho slovy přemýšlet, ale těm myšlenkám se nešlo ubránit. Slyšela jsem jen, jak mám být vděčná, že se nedokážu zabít, že nedokážu jemu ublížit... Povzdechla jsem si. Bylo mi z toho na nic. 

Odešla jsem na cvičiště, vzala si meč a bodala do slámových panáku tak zběsile, že jsem nakonec přišla i o hlas. 

Vyrušil mě, až generál Troi. Ale promluvil teprve, až jsem svou oběť zbavila končetin a následně usekla hlavu. ,,Někdo tě naštval?" zeptal se. 

Zadýchaná jsem se na něj otočila. ,,Ne. Ale musím být v kondici, pokud hodláme odtáhnout, celou tu jejich zatracenou pevnost."

,,Celou? Myslel jsme, že odvezeme jen ty, kteří by se mohli vzbouřit a oslabit nás." podivil se, což udivilo mně. 

,,Ehm..." přistoupila jsem k němu. ,,Ty sis myslel, že tam ženy a děti necháme? Podívej se na mě. Jsem žena a podle některých poměrů stále díte. Navíc odvedeme matky od svých dětí, víš kolik řevu by bylo v celách? Víc než s jejich dětmi, které se případně dají zabít." Pokrčila jsem rameny, zkřížila ruce na prsou, jako kdyby to byla samozřejmost, což byla. 

,,No, nevím jestli máme dostatečný počet cel."

,,To chceš aby se do jedné dali tři? Zapomeň. V jedné cele bude minimálně šest. Je mi jedno jak se tam vměstnají. Odvezeme všechny. Ale pokud trváš na tom, že tam batolata, dvouleté a tenké ženy necháme, myslím, že nebude problém je svázat a zamknout v domech." Prošla jsem kolem něj a napila se z kýble vody. Zároveň jsem si vyhrnula košili a lehce postříkala ránu, která se pootevřela, ale krve z ní naštěstí moc nevytékalo. 

,,Ty jsi zešílela." rozhodil rukama generál. ,,Nemůžeš narvat tolik lidí do jedné cely. Jsou to lidé." 

Nasupeně jsem se na něj otočila. ,,Nejsou to lidé. Jsou to Rebelové a my bastardi. Bezohlednost by měla být samozřejmost. Naštěstí jsem tak velkorysá, že je neomráčím smrtelnými ranami a nezabiji na místě." Vrčela jsem ta slova hlavně kvůli vojákům kolem nás. Kdybych přiznala, že jim nechci ublížit z důvodu, že je chci chránit... Už tímto jsem riskovala, že přijdu o hlavu. 

Zakmitala jsem očima do stran a Troi mě naštěstí okamžitě pochopil. Vzal mou paži a odvedl do své chatky. Velitelé měly po dvou, generálové sami. Byl velký zájem o to, zvyšovat svůj post u královny.

,,Samozřejmě, že nenarvu šest lidí do jedné cely. Ale to nemůžu říkat na plnou hubu." řekla jsem klidně polohlasem. 

,,Ale nemůžeš se tvářit jako ta nejsilnější." Rozhodil rukama.

,,Prosím nechme toho divadla a radši mi řekni cos chtěl." Založila jsem si ruce, abych mu dala najevo, že spěchám. Musela jsem do hradu za královnou, aby mi došlo kdo jí je drahý. 

,,Bomby jsou hotové. Stačí vybrat oddíl, který  pro ně půjde." opřel se o stůl.

,,Půjdou dva. S těmi nejpřísnějšími veliteli a s nejmenší dezercí. Ještě něco?"

,,Jak je na tom tvoje zranění?"

,,Skoro zhojené. Potřebuju tak ještě den až dva."

,,Dobře. Půjde můj oddíl a druhý seženu. A jestli to nevyjde... Bůh nad námi drž ruku."

,,Nikdo nejsme v jeho milosti. S ním se neobtěžuj. Můžu jít? Potřebuju si ještě něco zařídit."  Mávnutím ruky se se mnou rozloučil a já odešla ke královně.