Pro To Jsme Zrozeni

Část 15. Hrdina

Dívaly jsme se jedna na druhou. Dole několik lidí zvedlo zrak. V tom mě zaměřil generál Troi. Uvědomil si, co se děje a když zachytil můj pohled... Věděl o co jde. 

Znovu jsme se podívala do očí své kamarádky. Té která se mnou vždycky bojovala. Té která mě bránila. Té, která byla vždy na mé straně.... Teď nás dělila hranice ze skla. Stále jsem ji viděla. Stále jsem si pamatovala všechny ty okamžiky. Stále jsem slyšela náš smích. 

Sykavě jsem se nadechla. ,,Já tě nechci zabít." zašeptala jsem. ,,Prosím, slez dolů." 

Na tváři měla vítězoslavný  úsměv. Když si toho generál všiml, zachytila jsem jeho pohled a zakmitala očima k okraji, ze kterého teď  Katrin slézala, pak jsem zachrastila řetězy, abych mu řekla, že na mě mají páku. 

Asi to pochopil, protože zakřičel na mého bratra, který tuto scénu taky sledoval: ,,Vrať mi mé lidi!"

,,Nejsou tví! Jsou svobodní!" odpověděl Roi. 

Prosím, ať to tolik nebolí. Zatímco oni se hádali, Katrin roztáhla náruč a já se k ní rozeběhla, ale neběžela jsem k ní. Byla tak v šoku, když jsem kolem ní prosfištěla a skočila z okraje. 

,,Rein!" slyšela jsem hlasy. Ale měla jsem zavřené oči a doufala, že mě někdo chytí. 

Když jsem dopadla, bylo to do náruče. Otevřela jsem oči. Byl to generál Troi. Opatrně mě postavil na zem a nechal mě si prohlédnout ty, kteří stály přede dveřmi do pevnosti. 

Roi se ke mě prodíral. Otec se na mě jen podíval se smutkem v očích. Esprit Roiovi uvolňoval cestu, co nejvíc to šlo, ale nebyl dost rychlí. Těch několik ran, které dostal nebyly smrtelné, ale nemilostné. Roi na mě křičel: ,,Ne! Nedělej to! Nechceš poznat matku?! Nechceš poznat nás?!" 

,,Pomoz mi odsud." požádala jsem generála polohlasem a ten tak i udělal. Strčil mě prvnímu vojákovi, který mi pomohl dostat se ke koním. Nasedla jsem a on mě vedl. Nedokázala jsem ho rozpoznat. Ale nic jsem nevnímala. Jen jsem ho následovala na cizím koni, až do královnina města, kde jsem si okamžitě nechala sjednat audienci. Potřebovala jsem s ní formálně mluvit. 

Odešla jsem ke kováři, který mi sundal okovy, pak jsem se rychle opláchla (u toho jsem trochu sykala z bolesti v boku), oblékla si nejlepší výstroj a čekala na sjednaný čas. 

Čekala jsem přede dveřmi Trůního sálu. 

,,Sedmdesátšestko?" ozvalo se za mnou a když jsem se otočila, stál tam krvaví generál Troi. Usmála jsem se na něj. 

,,Děkuju, že jste mě zachránil. Dlužím vám život."

,,Víte, proti komu budete stát. Proč na tomto trváte?"

,,Dělám, co je správné. Udělala jsem to už ve dvanácti. Tehdy mě nikdo nechápal a nakonec mě to proslavilo. Teď to dělám znovu. Jenom sama."

Přikývl. ,,Já budu na vaší straně. Vždycky jste jednala s rozmyslem. I kdyby jste změnila postoj, já vás následuji." 

,,Děkuji za podporu." Podala jsem mu ruku. Stiskl ji se slovy: ,,Pro toto jsme se narodily."

,,Já pro toto i zemřu." 

Pak se dveře začaly otevírat a já vešla na rudý koberec vedoucí k trůnu.

,,Legendo! Jaká čest. Myslela jsem, že už vás zabili. Ale proč jste sama."

Poklekla jsem. ,,To je to proč tu jsem." Řekla jsem jí vše, co se stalo. Vynechala jsem zbytečné detaily  a nahlásila přeběhlíky. ,,Prosím, nechte mne s nimi promluvit mým jazykem. Sedmdesátpětka se stal jejich velitelem a nikdo ho nezná lépe než já. On je tím králem, o kterém Rebel onehdy mluvil. Vyšlete mne za ním. Na mně dá." Konečně jsem vstala a pohlédla královně do očí. 

Zvažovala moje slova. ,,Jak bys ho chtěla přimět, aby se vzdal?"

,,Mám zbraně. Ne jen z oceli." 

,,Dobra tedy a ještě jedna věc. Sedmdesátpětka je tvůj bratr, že?"

Přikývla jsem. 

,,Nejsi náhodou taky nějak titulována?"

Ani jsem nad odpovědí nepřemýšlela. ,,Jediné tituly, které mi náleží, mi dáváte vy, Vaše Výsosti."

Rudé rty se jí roztáhly. ,,Nech poslat dopis. A promluvte si, co nejdřív. Odteď už nejsi voják. Odteď jsi samostatný hrdina. Nepotřebuješ dozor. Nemusíš dodržovat pokyny, pokud by překážely tvému plánu. Hlavní rozkazy přijímáš ode mne. Velitele a generály smíš a nemusíš uposlechnout. Teď běž." 

Byla jsem z toho mimo, stále jsem se však dokázala uklonit a v klidu odejít. 

Za dveřmi stál rozzářený generál Troi. 

,,Nemohu tomu uvěřit. Už nejsem voják..." vydechla jsem. 

,,V jistém ohledu stále jsi. Není velký rozdíl mezi královniným vojákem a hrdinou."

,,Je v tom velký rozdíl. Teď můžu přimět Roie, aby se vzdal." Prošla jsem kolem něj a spěchala napsat bratrovi dopis. 

Naše chatka zůstala tak jak jsme ji opustily. Uklizená poloprázdná. 

Sebrala jsem pero, papír a napsala krátký vzkaz.

Za tři dny přijď  ke Třem skalám. Není to léčka. Chci si promluvit. Přijď sám, pokud se tedy nebojíš.

Sedmdesátšetka.

Našla jsem si nejrychlejšího posla a nechala ho dopis doručit. Do dalšího rána se vrátil s odpovědí. 

Pokud nemáš strach, přijď zítra. Není to léčka. Chceme tě zpátky. 

Milující bratr Roi a spol.

Zmuchlala jsem dopis a hodila ho do ohně. Byl sice čas oběda, ale musela jsem za generálem. 

Zrovna když jsem došla do jídelního stanu, na stůl mu postavili na stůl vepřové s rýží. Seděl tam s pár veliteli. Výtečně. 

Sedla jsem si vedle svého bývalého velitele. ,,Musím s vámi mluvit. Se všemi." mluvila jsem polohlasem a všichni už určitě o všem věděli. Nebyl čas na zbytečné otázky. ,,Zítra jedu ke Třem skalám. Detaily jsou nepodstatné. Důležité je, že potřebuju, abyste tajně obklíčily pevnost Rebelů. Hlavní velitelé odjedou a jakmile se dostanou dost daleko, chci, abyste zajali, co nejvíc Rebelů, ale aby to nevyvolalo pozdvižení. Až moc si zahrávají s city, budou chtít všechno, jen aby je dostali zpátky. Odvedete je do tábora a přesunete někoho z chatky. Tam je spoutáte a nikdo- opkauju nikdo- nebude o nich vědět. Bude to jen mezi námi. Je vám vše jasné?"

Můj bývalý velitel se na mě usmál. ,,Z toho malého děvčátka, které se tajně bálo skákat z výšek, jsi rychle vyrostla." 

,,Chval netřeba. Vyražte, co nejdřív a neberte zbytečně moc lidí." vstala jsem a šla na bar. 

,,Tebe jsem dlouho neviděl, hrdino." řekl mi hospodský.

,,Už se to rozkřiklo?" 

,,Dřív než jsi odešla ze zámku. Co si dáš? Dneska je to na mě." 

,,Dej mi velkou porci vepřového s bramborem. Musím nabrat sílu. A jedno malý pivo." 

,,Jak je libo." 

Když jsem se šťourala v jídle, neustále jsem přemýšlela, co mi chybí? Pak jsem se podívala na židli vedle sebe a uvědomila si co. Někdo, s kým mohu své plány do podrobna sdílet. Jeden tu vlastně byl. Nebo... měl by být! 

Aniž bych dojedla, běžela jsem do stájí. V momentě kdy jsem doběhla ke stáji, kde měl být Rapid.... se mi asi zastavilo srdce. Unesli mi koně!