Pro To Jsme Zrozeni

Část 38. Zhroucení

Došla jsem do cel. Spousta vězňů už spala. Strážní se snažili neusínat. 

Přišla jsem až k Roiově cele. Jen tak seděl, jednou rukou se držel mříže. Vedle něho ležely stržené obvazy. 

Když ke mně vzhlédl, prázdný výraz v jeho očích mluvil za vše. Opřela jsem se o stěnu hned vedle jeho cely. 

Chvíli jsme byli zticha. ,,Nikdy bych nečekala, že taková situace nastane. Ani ve snu by mě to nenapadlo." řeknu tiše. 

,,Mohla jsi tu být se mnou. Ale to tě asi taky nenapadlo." Znuděný chraplavý hlas byl u něho tak cizí. 

,,Nenapadlo. Vždycky jsem doufala, že zemřu v bitvě, při dobývání dalšího světadílu, nebo boji s piráty." Usmála jsem se nad tím. 

,,Já doufal, že tě dosadím na trůn." povzdechl si. 

,,Proč bys tam chtěl mě? Na vládu bys byl lepší." 

,,Protože ty jsi ty. Neústupná, tvrdohlavá bojovnice, která se nevzdá. Takovou jsem si královnu představoval, než jsme se s ní střetli. Teď vím, že... Ona není bojovnice. Ona je dobyvatelka."

Nechtěla jsem toto dál řešit. Ani nad tím přemýšlet. ,,Mám pro tebe návrh." zašeptala jsem. ,,Můžu tě odvézt na ostrov, kde bys mohl žít. Sám. V poklidu. Chtěl bys?"

,,Byl bych tam sám." 

,,Můžu vzít všechny, koho by sis přál."

,,Takže bys tam zůstala se mnou?" 

Povzdechla jsem si. ,,Roi... My už nikdy nebudeme na stejné straně." Ta slova zabolela oba. Cítila jsem, jak mi svazuje hruď. 

,,Nechci."

,,Pak zemřeš."

,,Tak ať. Aspoň zemřu s tím, že jsem na rozdíl od tebe za něco bojoval."

,,Kdy pochopíš, že Miladra ruší války?"

,,Až usedneš na její místo-"

,,A nestačí ti, že jsem její pobočnice?"

,,Ale nemáš na hlavě korunu." 

Naštvaně jsem si povzdechla a vstala. ,,Nechápu tě, ale asi to ani nejde. Tobě nejde o zem. Tobě jde o vládu. To ty chceš mít na hlavě korunu. Nebo aby ji měl někdo, s kým budeš manipulovat. A to je rozdíl mezi námi dvěma. Já tu ani nechci zůstat. Až si budu jistá, že jsi dost potrestaný, odpluju. Je mi jedno, že tu budeš hnít."

,,Takto už jsi jednou lhala. Řekla jsi, že ti nebude dělat problém mě zabít." 

,,Tehdy jsem si to myslela. Toto teď vím." Chtěla jsem se otočit a odejít, ale on mě chytl za kotník. Nepodívala jsem se na něj. 

,,Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo."

,,K tomu stačilo mě nechat na pokoji." Vytrhla jsem se z jeho zesláblých rukou a pravděpodobně mu roztrhla nějaké puchýře. Šla jsem ale dál. Rovnou ke královně. 

Zaklepala jsem na dveře její komnaty a po vyzvání vstoupila. ,,Děje se něco?" zeptala se. 

,,Chtěla bych vás požádat o laskavost. Vím, že mi to nepřísluší, ale... Můžete mě poslat s generálem Troiem dobývat zbylé světadíly?" 

Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. Uvědomovala jsem si, co říkám. A to asi bylo to nejhorší. Žádala jsem. Po něčem jsem toužila a došla jsem s tím za královnou, aby mi mé přání splnila. Jenže já se ani nechtěla omluvit. Chtěla jsem pryč od svého bratra. A to co nejdál.