Pro To Jsme Zrozeni

Část 4. Stáje

Když jsem šla nahlásit veliteli mojí jednotky, že musím odejít a nevím na jak dlouho, byla jsem z nějakého důvodu nervózní. Možná to bylo proto, že jsem se bála, že ho přistihnu se ženou. Už se to stalo spoustě vojákům, ale pro mě je představa obyčejného zneužívání pro uspokojení příšerná. Aspoň, že dívky nemusí chodit do bordelů, pokud nechtějí, ale pokud otěhotní, nesmějí zpět do řad a stanou se děvkami.  

Má jednotka měla dnes službu ve zbrojnici, takže jsem předpokládala, že ho najdu klábosit s jiným velitelem. A jediné místo pro správné klábosení byla malá hospoda. 

Vešla jsem do pochmurného stanu s několika lavicemi a stoly a samozřejmě barem. zdejší hospodský byl milý chlap. Raději si povídal a rvačky vyhazoval. Jediný zápas, který vojákům projde je páka a na tu sám osobně ještě dohlíží, aby byla podle pravidel a nestrhlo se k rvačce. 

,,Dáš si něco?" zeptal se mě, když jsem došla k baru. 

,,Dneska ne. Hledám svého velitele. Není tady?" zeptala jsem se. 

,,Že váháš. Stůl číslo pět." ukázal do rohu. Jak jinak. Pětka byla jeho šťastné číslo. Kývla jsem jako poděkování a s rovnými zády jsem došla ke stolu, kde si povídal s mým tátou. 

,,Veliteli Gere." kývla jsem na otce a otočila se ke svému veliteli. ,,Veliteli, mám na vás prosbu." oznámila jsem a čekala na vyzvání. 

,,Mluv."

,,Dnes jsem byla povolána ke královně Miladře, spolu s-" málem jsem řekla s bratrem- ,,s vojákem číslo Sedmdesátpět." Nemusel ani přemýšlet. Kdykoliv jsem za někým šla s někým, vždycky se to týkalo Roie. ,,Její Veličenstvo nás posílá na výpravu spolu s dalšími čtyřmi vojáky. Není nám známo jak dlouho naše cesta potrvá." 

Pečlivě si prošel má slova v hlavě. Na otce jsem si nedovolila pohlédnout, ale věděla jsem, že on se na mě dívá a sjíždí mně očima dolů a nahoru. 

,,Kdo s vámi jede?" zeptal se najednou velitel. 

,,Katarina a Eprit. Vím o těchto dvou. Pak možná Kile a Flyn. Ti dva však nejsou jistí." odpověděla jsem pohotově. Oba trochu ztuhli při jména Kile, ale nejspíš jenom proto, že je poslední dobou nesoustředěný.

,,Dobře. Kdy vyrážíte?"

,,Zítra za úsvitu."

,,Vemte si koně." ozval se otec a oba jsme se na něj podívali. Jakmile si toho všiml, odpověděl na nevyslovenou otázku: ,,Budete rychlejší." Napil se piva. 

,,Má pravdu. Koně vám usnadní cestu." přitakal můj velitel, až jsem se divila, že toto vůbec řeší. Koně jsem brala jako samozřejmost.

,,Jistě." řekla jsem. 

,,Fajn. Můžeš jít. Šťastnou cestu." řekl, já rychle kývla hlavou a odešla. Zastavila jsem se u baru. 

,,A já myslel, že tady jsou schůze uvolněnější." poznamenal hospodský, když jsem si sedla na stoličku a objednala si jedno malé pivo. 

,,Tady nešlo o povolení k návštěvě nevěstince." odsekla jsem a napila se. 

,,A co tedy šlo?" Byl hrozně zvědavý. Ale tu vlastnost jsem měla ráda. 

,,Nerada bych tě musela zabít. Je to v podstatě tajemství."

,,Já umím udržet tajemství."

,,Sice ti věřím, ale tady to vážně nejde. Ale můžu ti říct, že je to rozkaz od královny." Dopila jsem pivo, hodila na stůl dva groše z kapsy a šla se chystat na výpravu.