Pro To Jsme Zrozeni

Část 7. Boj o krále

Probrala jsem se přehozená přes koně. Na hlavě jsem měla pytel. Přemýšlela jsem, co se stálo a jakmile mi to došla, trhla jsem sebou, abych se vyšvihla z koně dolů. Ale ruka v kožené rukavici mi přistála na mezi lopatkami. 

,,Tak se uklidníme. Neměj strach. Neublížíme ti." řekl hluboký hlas. 

Ruce jsem měla za zády na kříži svázané. I kotníky mi dali k sobě. Snažila jsem se z rukávu vystrkat nožík, který byl nutnost každé výstroje, přesně pro takové případy. Ale já jsem ho tam nemohla nahmatat. 

,,Nenamáhej se. Odzbrojili jsme tě. O vašich tajných skrýších ve výstroji víme. Nemáš vůbec žádnou zbraň." 

Že ne? Vždyť já jsem zbraň, ty idiote. To označení patřilo nejen jemu, ale i mě. 

Narovnala jsem nohy co nejvíc podél koně to šlo a pak udělala něco jako salto vpřed. Cítila jsem rukavice mezi lokty, když jsme se přes hřbet koně převrátila a dopadla pevně snožmo. Pak jsem se zaklonila a strhla si pytel z hlavy. To, koho jsem viděla mě překvapilo.

Byla to královská stráž. Žádní rebelové. Žádní pytláci. Ale služebníci krále. A co mě ještě překvapilo. Byl s nimi i král. Neměl korunu. Byl na lovu. 

Tři muži seskočili z koní, aby mě znova zajali. Pravou nohu jsem vykopla a rozvázala (asi dost narychlo) uvázané uzly na kotnících. Strážci se ani neobtěžovali tasit zbraně na malou holku. Asi si nevšimli, kam patřím. Prvního jsem podkosila, druhého kopla do rozkroku kolem třetího proklouzla a hodila ho na prvního, který se zvedal ze země. Druhý se už vzpamatoval. Neobtěžovala jsem se složitou sestavou. Prostě jsme ho kopla do břicha a on zavrávoral na hromadu, kterou ještě víc uzemnil. 

Za mými zády se ozvalo zatleskání jednoho muže. Když jsem se otočila, byl to král. 

,,Velice působivé, slečno." Jeden koutek mi při tom slově vyklouzl nahoru. Slečna.... kdy se ti lidé poučí?

,,Nejsem zde, abych se předváděla." odsekla jsem a hledala svého černého Rapida. Jeden z vojáků ho připoutal ke svému sedlu. 

,,A proč jste tedy v mé zemi?" zavolal za mnou nevině král. Vytáhla jsem ze skryté sedlové kapsy nohou nůž a ze země si ho vykopla do ruky. Pak jsem si rozřezala pouta. 

,,Na rozkaz královny Miladry." Bylo vidět, že král ztuhl, při vyslovení jejího jména. Bojí se. Asi přece jenom vede Rebely. 

,,A co královnu ta rozrušilo?" 

,,Nemusíte se ničeho bát. Popravdě, jsem zde, abych vám předala vzkaz." usmála jsem se. Dokud tu jsou stráže, unést ho nemůžu. To ví i naprostý šílenec. 

Když jsem neodpovídala, došlo mu, na co čekám. ,,A sdělíš mi ho?"

,,Královna vás zve na čaj."

Dal se do smíchu. ,,A proto za mnou poslala, mladou lady v obleku muže?"

Sklonila jsem pohled a přehodila si přes sebe plášť, který měl Rapid ve vaku. ,,A podle čeho soudíte, že jsem mladá lady?" zeptala jsem se. 

Seskočil z koně a pomalým královským krokem, šel ke mě. ,,Nejdřív ze všeho, jste žena. Máte ladnou chůzi, ženské tvary, milou tvář, velké krásné oči a ladnou chůzi. Ti by pradlena neměla." Ale narodit se ve vaší zemi, mohla jsem jí být. 

,,A jak si můžete být jistý, že nejsem nájemný vrah?" řekla jsem a ve vaku vyhrabala své záložní dýky. Bylo jich pět. Stejně jako zbývajících mužů. 

,,Nájemný vrah by neměl tak dlouhé vlasy." Najednou byl pouhý krok ode mě. Všimla jsem si, že vojáci si položili ruce na hrušky mečů. 

,,Máte pravdu. Nejsem pradlena, ani nájemná vražedkyně. Usmála jsem se a sklopila víčka a skrz řasy se na něj podívala a zašeptala: ,,Jsem královnina vražedkyně." Než mu došlo, co jsem řekla, vytáhla jsem z vaku jednu dýku a praštila ho do spánku. V okamžiku se sklátil k zemi. Vrhla jsem tu dýku na muže s lukem. Zarazila se mu do srdce a on spadl z koně. Další muži začali seskakovat z koní a tasit své meče. 

Byli čtyři, stejně jako moje dýky. Přeskočila jsem krále a jednoho praštila dýkou do spánku, druhému jsem rozřízla žíly a on z toho upadl do šoku, třetího jsem podkosila a on si vyrazil dech. Dýku jsem mu zabodla nad rameno a jeho vlastním pláštěm ho přišpendlila k zemi. Meč jsem mu vzala a zabodla mu ho těsně k nádobíčku. 

Poslednímu jsme vrazila pěstí do krku, chytla ho za pas, předloktí mu vrazila do krku a on pak ve vzduchu  udělal dvě salta. Dopadl na hlavu. Chudák. To bude bolet, až se probudí. 

Toho, kterého jsem přišpendlila, jsem nakonec zabila propíchnutím krku. Pro jistotu. 

Z jednoho z jejich koní jsme sebrala provazy, řetězy a pytel. Králi jsem dala okovy na zápěstí a dovedla mu koně, jednoho z těch strážců. Horko těžko jsem ho vysadila do sedla a opřela ho o krk koně. Okovy jsem mu přivázala k hrušce sedla pevným uzlem. Stejným jsme mu i přivázala nohy ke třmenům. Nasadila jsem mu pytel na hlavu, aby spal co nejdéle. Nakonec jsem koně uvázala ke svému sedlu. 

Přidala jsem ke svým zásobám i ty jejich, kterých nebylo mnoho, ale stačit to bude. 

Nasedla jsem na Rapida a vydala se po stopách, kudy jsme přijeli. Musí to vést k cestě, kterou jsem jeli i jako družina. Nevím, co se stalo s ostatními, ale tajně jsem dufala že hlavně Roi a Katrin jsou v pořádku. 

Jela jsem a kdykoliv se král probral praštila jsem ho do hlavy. Takto ta cesta trvala až do části, kde nás napadli posledně Rebelové. Před ní jsem sesedla z koně a připoutala krále za trup ke koni, aby nespadl. A pak se klusem hnala pěšinou ven z lesa.