Pro To Jsme Zrozeni

Část 19. Loučení

Měla jsem co dělat, abych příliš nezvedala hrudník. Krvavé kameny, které jsem našla v spálené vesnici mi  snížily tep i tělesnou teplotu. Ránu jsem mířila šikmo, abych příliš neublížila orgánům. Jen jsem si musela kontrolovat dech a dýchat co nejméně. 

Roi mě odnesl do pevnosti, kde mě položil na stůl. Cestou neustále brečel, až jsem si říkala, jestli je člověk vůbec schopný vyprodukovat tolik slz. 

,,Co se stalo?" ptala se Katrin a najednou tajila dech. ,,Co jsi udělal?" 

,,J-Já.... Chtě-chtěla, aby- abych j-ji z-z-zabil...." padl vedle mě na zem až jsem se toho otřesu lekla. ,,Kdy-když j-jsem t-to ne-ne-neudělal j-já, tak... tak... tak to udělala sama." Při poslední větě mi padl na ruku a sevřel mi ji, jako kdyby mě tím mohl probrat. 

,,To není pravda... řekni, že to není pravda!" křičela na něj a v tom do místnosti přišli další lidé. 

,,Co se stalo?" Esprit. 

,,Roi zabil svou vlastní sestru!" vykřikla Katrin. Málem jsem se začala smát.

,,Ne! To není pravda!" vstal prudce můj bratr. ,,Chtěla to po mě... Ale já kretén odmítl... Kdybych udělal cokoliv jiného než..." sykavě vydechl. ,,Mohla být ještě naživu a s námi." Místnost ztichla a já měla strach, že mé neznatelné nádechy jsou až moc hlasité. 

,,Ona je...?" zeptal se táta. 

,,Cos jí řekl?" zavrčel Roi. ,,Byl jsi poslední s kým přede mnou mluvila. Cos jí řekl?!" 

,,Ukázal jsem jí to, co tobě." odpověděl klidně. ,,Ale měl jsem tušit, co to s ní udělá. Nečekal jsem... Nečekal jsem, že bude chtít takový trest."

,,Tady tento test končí. Nikoho dalšího nebudeme předělávat pomocí čistých emocí. Tohle se stane, když na to půjdeme přirozenou cestou!" Jako kdybych cítila, že na mě ukazuje. ,,Nikdo další takto neprojde." rozhodl. ,,Teď připravte rakev. Její tělo překryji vlajkou Rebelů a zítra ráno bude mít pohřeb." řekl. ,,Rozlučte se, než dojdu pro vlajku a její tvář pohltí stín." Proč to tak dramatizuje? Kila tolik neřešil.

Slyšela jsem, jak ode mě odchází a zavírají se za ním dveře. 

,,Kdo chce jít první?" zeptal se otec. 

,,Já." řekla Katrin a její kroky se blížily. Měla jsem co dělat, abych se zázrakem neprobrala a nepraštila ji do nosu. 

Nejdřív se nadechla. ,,Asi nemám velké právo, prosit tě o odpuštění. Hodně jsem ti ublížila. Nechtěla jsem tě zradit. Chtěla jsem lepší svět pro sebe a pro své děti. Chci se vdát a založit rodinu, ale to bych jako bastard nemohla a jsem si jistá, že ty jsi taky toužila po lepším domově. Snad jsi teď tam, kde není válka a přátelé tě nezrazují." Stiskla mi ruku a pohladila mne po vlasech. ,,Prosím nenes si tu nenávist dál. Sbohem." Málem mi rozmáčkla prsty! Odešla. 

Další kroky jsem příliš nerozeznávala. Všichni jsme se naučili chodit tiše. Ale hlas Esprita, bych poznala na míle daleko. ,,Ahoj, malá. Vím, že nechceš, abych se tě dotýkal, ale... Ale chci, abys věděla, že mě mrzí to, co se stalo. Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl... Nejradši bych tě unesl někam daleko, kde to ani Miladra, ani bastardi, ani Rebelové neznají a kde nás nenajdou. Ty jsi to místo našla dřív než já a teď jsi tam sama. Doufám, že jsi aspoň trochu šťastnější." Odešel. Aspoň měl tu úctu a nedotkl se mě. 

Poslední kdo přišel byl jednoznačně můj otec. ,,Rein... přestaň to hrát a probuď se." Zasmál se. ,,Přál bych si, abys byla silnější. Abys dokázala unést to, kdo jsi. Že nejsi jenom bastard nebo voják, ale i moje dcera. Doufal jsem, že mi aspoň jednou řekneš tati. Snad se toho dočká aspoň jiný voják z Děsivé legie. Aspoň nepřemýšlej o minulosti." Stiskl mi ruku a v tom někdo vtrhl do místnosti. 

,,Kde je?! Kde je moje holčička?!" křičel ženský hlas plný smutku a rozrušení. Jakmile si to, žena uvědomila, doběhla ke mě a otec pustil mou ruku, jednoznačně, aby neznámou objal. Má dlaň visela přes stůl. 

,,Rein... Já vím, že ty mě neznáš, ale... ale já jsem tvoje máma. Vždycky jsem tě sledovala. Byla jsi vždycky skvělá a... a... hrozně mě mrzí, že jsi mě nikdy neobjala. Mrzelo mě tě porodit a odevzdat královně, ale... ale jednou se spolu setkáme a tehdy tě umačkám k smrti." Žena mi políbila klouby prstů a vrátila ruku k tělu. 

Pak jsem jen slyšela jak vzlyká a spolu s otcem odchází. Trochu chabé rozloučení, ale budiž...

A jako naschvál ještě někdo ke mě šel. To mě nenecháte ani otevřít oči?  Bojím se že začnu mrkat...

,,Rein... Pro mě jsi vždycky byla a budeš sestra. Vždycky tě budu mít rád, i když mě ty budeš nenávidět. Doufám, že to jednou pochopíš." řekl Roi a od noh mě překrýval chladnou látku. Hlavu mi chvíli nechal odhalenou a já si uvědomila, že se na mě naposledy dívá. 

Když se mi přes oči převalila tkanina, čekala jsem než uslyším, jak se dveře opět zavřou. Pak se otočil klíček v zámku a já věděla, že jsou už všichni pryč. 

Strhla jsem ze sebe plachtu a vstala. Musela jsem se protáhnout. Jeden by neřekl, že ležet jako mrtvola, nebude jednoduché. 

Prohlédla jsme si místnost. Byla celkem velká. Pravděpodobně obřadní. Podívala jsem se z okna. Tento východ jsem už neměla spatřit. A s tím i odejdu. "Nikdy" jsem neviděla tento, ani další východy slunce nebo jeho západy. 

Začala jsem zkoumat místnost a hledala tajná dvířka, kterým utíká služebnictvo. Když jsem je konečně našla, rychle jsem tam vklouzla. Ocitla jsem se na chodbě, plného služebnictva. Vyhlédla jsem si tmavovlasou dívku zhruba mé výšky a postavy. Nepozorovaně jsem ji zatáhla do chodby, kde jsem ji omráčila. 

,,Odpusť mi, ale slibuju že pomáháš správné věci." V chodbě jsem ji svlékla, bodla ji do stejného místa, kam sebe, jen správně. Pak jsem se svlékla i já, otřela si lehce svou ne nějak těžkou ránu, oblékla ji do svého oblečení a na sebe navlékla její. Když jsem si do kapes jejího oblečení své dýky, dělala jsem co nejvíc, abych se neušpinila. 

Pak jsem ji odnesla zpět do té místnosti, položila na už špinavý stůl a překryla vlajkou Rebelů. 

,,Slibuju, že budeš mít ten nejdůstojnější pohřeb, jakého se ti může dosáhnout." šeptla jsem jí.

Pak jsem utekla místností, vetřela se mezi služebnictvo. Nikdo mě nikdy nepřekryje vlajkou Rebelů a nikdo mě nepohřbí jako je.