Pro To Jsme Zrozeni

Část 8. Pár nadávek

Sotva jsem zrychlila, král se škubnutím probudil. 

,,Fajn. Aspoň mi řekni kde jsme." Nehodlala jsem s ním mluvit. ,,Jsem král a mám právo na slovo." Ale jestli nesklapne, tak budu muset s Rebely vyrozumívat o dohodě. ,,A proč jedeme tak rychle. Vždyť za chvíli spadnu z koně." 

Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala aspoň náznak pohybu. Ať už ve větvích tak  keřích. V jedné ruce jsem držela luk a v druhé otěže. Byla jsem připravená střílet, ať už- ,,Zpomal trochu." Já to snad napálím do něho.

Něco se mihlo ve  větvích. Pustila jsem opratě, vzala šíp, zaměřila a vystřelila. Vše se mi to povedlo během pár vteřin. 

Ozval se výkřik a za námi dopadlo na zem tělo. ,,Co to bylo?!" Skvěle. Upozorněte na nás ještě víc, Vaše Výsosti....

Ještě víc jsem přidala a střílela do jakéhokoliv podezřelého místa. Ozvalo se pár výkřiků, ale z lesa jsme vyjeli. Tam jsem zpomalila a-

,,Rein!" vykřikl Roi, a rozeběhl se za mnou s otevřenou náručí. Přiložila jsem si prst na ústa a prudce ukázala k jezdci za mnou a pak si ústa zamkla. Pak jsem seskočila a ostatní už mířili k nám. 

Roi mě obejmul. ,,Myslel jsme, že jsi mrtvá." zašeptal. Já se od něj odstrčila a potlačila úlevu, že jsou všichni v pořádku. 

,,Sklapni a vysvětlete mi co se zatraceně stalo! Jela jsem sama!" vykřikla jsme na ně a všechny sjela pohledem. 

,,Chtěli jsme jet za tebou, ale F- šedesátosmička na tom byl vážně zle. Snažil se jet co nejdál, ale cestou začal omdlévat. Nemohl se vrátit sám." vysvětloval Sam. 

,,Tak jste se jako vrátili všichni? Sakra! Jste snad vojáci!" křičela jsem na ně. 

,,Zahnali nás. Nejdřív tebe odehnali od skupiny a pak nám zatarasili cestu, s tím, že projet smí jen jeden." řekla Katrin.

,,To fakt? Lepší výmluvu nemáte? Eh..." naštvaně jsem si povzdechla. ,,Teď se o něj postaráte vy. Já si jdu dát něco na jídlo, protože jsem tak trochu nic nejedla." Nedokázala jsem tomu uvěřit. Bastardi a nedokázali si poradit s pár Rebely. Snad se v nich neprobouzí cit. 

Katrin za mnou došla a uchopila mně za rameno. ,,Chtěla jsem za tebou jet. Všichni jsme chtěli. Ale problém byl, že jsme nevěděli, kam jsi jela."

,,Ale dohoda zněla, při rozdělení počkat za lesem. Měla jsem v plánu tam počkat, ale naštěstí jsem ho potkala s družinou a víš kdo se postavil osmi cvičeným chlapům? Já!"

,,Tak z toho nedělej vědu." snažila se mě uklidnit.

,,Ne, ne, ne! Já z toho budu dělat vědu. Kolik nás jede? Šest. Kolik nás očividně bylo potřeba? Jeden! Jelo nás šest a nakonec jsem v tom zůstala sama. Vy zatracení kreténi si to vypijete!" křičela jsem na ni. 

,,Ano já vím. Za každou hodinu, co jsi byla pryč jsem si dělala řeznou ránu. Nespala jsem. Jen jsem doufala, že se do týdne vrátíš." 

,,Nespala? Vždyť jsi vyspinkaná do růžova. A řezné rány?" prudce jsem ji chytla za jednu ruku a vyhrnula rukáv. Nic. Druhý rukáv. Nic. Jedna nohavice. Nic. Druhá. Nic. Břicho. Nic. ,,A něco mi říká, že jediné řezné rány, které sis způsobila jsou na duše. Když už si mě chceš udobřit tak mi aspoň nelži." řekla jsem, vytáhla dýku a sekla ji na předloktí, z opačné strany než jsou žíly. ,,O tomto se velitel dozví." zašeptala jsem jí do ucha a šla k Rapidovi, který se uvelebil na dece jednoho z koní, který se právě pásl. 

Sedla jsem si k němu a hladila ho po nose. Potřeboval si odpočinout. 

Roi za mnou došel s tácem plného ovoce. Podívala jsem se na  něj pohledem, který jsme uměli jen my. Vážně? 

,,Nic jiného nemám. Zásoby masa nám sebrali." řekl. 

Šíleně jsem se usmála. ,,Myslíš to vážně?" Vstala jsem. Tohle bylo hodně už i na mě. A to nejsem velitel. ,,Ty si ze mě děláš legraci, že bastardům Rebelové něco sebrali. Že je zastrašili." 

Byl zticha. On si nedělal srandu. Vstala jsem a neměla jsem na to. Prostě jsem mu dala herdu do břicha. Roi se ohnul, ale nevydal ani zvuk. Pak jsem mu dala facku. Z obou stran. Dupla jsem mu  na nohy. Byla jsem spokojená teprve, až jsem ho podkosila a vyrazila mu dech. 

Zatímco lapal po vzduchu, sklonila jsme se na něj a řekla: ,,Víš koho mi takto připomínáš? Strážce, kterého jsem dostala na lopatky, přišpendlila a nakonec probodla hrdlo. Chceš dopadnout jako on?" 

Zakýval hlavou. 

,,TAK SE KURVA VZPAMATUJ!" zakřičela jsem. ,,VY VŠICHNI! TO SI ŘÍKÁTE VOJÁCI? VŽDYŤ JSTE POSRANÍ KRETÉNI!" 

,,Rein, uklidni se." ozval se za mnou Esprid. Pomalu jsem se na něj otočila a měla jsem tik v pravém oku. 

Pochopil, že udělal hloupost. Zakřičela jsem a vrhla se na něj. 

Povalila jsem ho a dávala mu políček za políčkem. Schytal jich pět, dokud neuchopil mé zápěstí a nezastavil mě. Chyba: dal je od sebe. Kousla jsem ho do nosu, až zakřičel. 

V tom mu koleno vystřelilo vzhůru a on mě kopl do břicha. Zabolelo to a já trochu povolila. On toho využil a otočil nás, takže teď ležel on nade mnou, tiskl mi ruce k zemi a nohy mi přitiskl k sobě a ty své měl dost vysoko na to, abych ho nemohla kopnout do slabin. 

Vzpírala jsem se. ,,Musíš se uklidnit. Jsi voják, tak se tak chovej." mluvil na mě tvrdým hlasem. 

,,Pusť mě!" křičela jsem na něj. 

,,Ne, dokud se neuklidníš." trval na svém. 

Trhla jsem hlavou, až jsme se čely praštily. Hlava mi třeštila, ale on nepovolil. 

Ta bolest mě uklidnila. Začala jsem zase klidně dýchat. 

Podíval se mi do očí a já mu řekla: ,,Seš takovej kretén, ale jsem ráda, že jsi naživu." řekla jsem a objala ho. Byla to pravda. I když bylo vraždění mou prací, neměla jsem ráda, když umírali naši.