Pro To Jsme Zrozeni

Část 33. Roi vs. Miladra

Když jsem se vrátila do své chatky, na posteli jsem měla obálku s pečetí. Nemusela jsem ji otevřít, abych věděla, co je v ní. Přesto jsem to udělala, abych znala přesný čas, kdy se mám zítra dostavit na trestání Rebelů. Měla to být celodenní zábava, která začíná asi dvě hodiny po svítání, ale drobným písmem bylo připsáno, abych se dostavila za svítání. 

Zahodila jsem dopis i obálku na poličku a zničeně sedla na postel. Strčila hlavu do dlaní a pak si prsty zajela do vlasů. 

,,Co jsem to udělala?" zašeptala jsem. Nemám ještě ani vymyšlený plán. Nevím, jestli to vyjde. Nevím, jak přesně bude mučit Roie nebo kohokoliv jiného. Nevím, jestli nenabídne příměří, pokud si ji otec nevezme. Nevím, jestli zabije moji matku, aby ho přiměla trpět. Nevím, nevím nevím! Nevím nic! 

Plná beznaděje jsem vyšla z chatky a došla na cvičiště. Musela jsem přijít na jiné myšlenky a nejlépe přestat myslet, a to šlo jedině útoky.

Stoupla jsem si proti slámové figuríně a snažila se zaostřit všechny její okraje. Pak jsem ji kopla do ramene kotníkem. Následně se otočila, otevřenou dlaní rovnou do středu hrudi. Loktem druhé ruky jsem ji praštila do dřevěné tyčky, znázorňující krk. Pak dlaní do slámové hlavy, která... Která se na krátký okamžik přeměnila na Roiovu. 

Lekla jsem se, ale moje ruka byla nezastavitelná a odstřelila jho tvář pryč od těla. Šokem jsem strnula a dívala se na slámovou kouli, ležící kus ode mě. Zabiju vlastního bratra... Ta myšlenka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Kopla jsem nohou do trupu figuríny, kde by normální člověk měl žebra. Následně podkosila dvě volné tyčky, trčící dolů jako nohy. 

Povzdechla jsem si a došla pro tu slámovou hlavu a nasadila ji figuríně. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si vzala jeden z mečů ve stojanu opodál. Cvičící meče nebyly dobré k boji, protože jejich váha byla výrazná a dynamičností taky nevynikali. 

Otočkou jsem zarazila ostří do slámového trupu. Několika rychlými pohyby jsem odřízla končetiny. Nakonec jsme tělo probodla a.... Hleděla jsem na hlavu, která se opět proměnila ve známí obličej. Tentokrát Espritův. 

Opět jsem se lekla a meč rychle vytáhla. Položila jsem si dlaň na obličej a zavrtěla hlavou. Začínám bláznit, ale stejně neusnu. 

Znovu jsem figurínu postavila a tentokrát si jako zbraň zvolila dvě dýky. Nejdřív jsem jednu zaryla do ramene, druhou do boku na opačné straně. Oběma jsem zároveň trhla k sobě a vytáhla je. Následně jsem jednu zaryla do středu obličeje, který se tentokrát proměnil v otcův. A ne ledajaký. Byl zklamaný. Byla zklamaný ze mě. 

Zahodila jsem dýky, strhla hlavu a zakřičela na ni: ,,Myslíš, že to bylo lehký?! Nebylo! Vždycky udělám špinavou práci! Vždycky jsem byla taková!" Pak jsem hlavu zahodila daleko za cvičiště. 

Sedla jsem si na zem a opřela se o figurínu. Se vzdechem se mi rozeběhli hlavou opět ty strašné myšlenky. Já se však soustředila jen na jednu. Jak to dostanu z hlavy? 

Ale neznala jsem odpověď. Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou. Když jsem se zahleděla na oblohu, byla světlejší. Podívala jsem se na sebe. Byla jsem dost zpocená. Rozhodla jsem se opláchnout, převléct a vyrazit ke královně. 

V hradu jsem nejdřív šla za svým bratrem. Pochybovala jsem, že spí. Ale mýlila jsem se. Když jsem nahlédla do jeho cely, ležel v rohu, schoulený a přikrytý starým pláštěm. 

Nemohla jsem si však pomoct a musela jsem s ním mluvit. Ale asi to nechám až na později. Po té "zábavě".