Pro To Jsme Zrozeni

Část 14. O pět dní později...

Probrala jsem se opět v posteli. Opět připoutaná, ale tentokrát i kotníkama. Břicho a žebra mě hrozně bolely.

Zvedla jsem se do sedu a měla jsem co dělat, abych nehekala.

,,Díky bohu." ozvalo se vedle mě a já málem umřela leknutím. Myslela jsem, že jsem sama.

Prudce jsem se otočila za hlasem. Otec vedle mě seděl a tiskl si dlaně k srdce. ,,Bál jsem se, že už se nevzbudíš."

,,Jak dlouho jsem byla v kómatu?" zeptala jsem se.

,,Asi tak pět dní."

,,Cože?!"

,,Neboj nic se nestalo. Jen se v táboře po tobě shání královna. Nic nového. Řekl jsem, že musíš toho hodně dohnat."

,,Proč lžeš královně? To tady jsou ti špatní." A proč tě už dávno nezabili za kolaboraci?

Usmál se. ,,Proč myslíš, že my jsme tady ti špatní?"

,,Protože chcete svrhnout královnu."

,,A znáš naše důvody? Proč to chceme?"

,,Nelíbí se vám Děsivá legie."

,,To taky. Zkus něco dalšího."

Zamyslela jsme se. ,,Nechává až moc volnou ruku, nad panovníky...?"

Otec vyprskl. ,,Ne. Ona ti vážně vlezla do hlavy. Nechápu proč tě nechce Roi přepnout pomocí kouzel jako ostatní."

,,Co?"

,,U několika lidí rozvinul mysl kouzlem. Nechápu proč to na tebe zkouší jinak, když jsi jeho sestra."

Sklopila jsem oči.

,,Máme tě rádi víc než v táboře, Rein. Pochop to."

,,Já nejsem Rein. Já nemám jméno. Já jsem číslo. Já jsem Sedmdesátšetka."

,,Ne. Můžeš to říkat klidně celou noc, ale tady budeš vždy Rein. Ať se ti to líbí nebo ne." Vstal. ,,Zavolám Roie. Chce s tebou mluvit co nejdřív. Hrozně se bál. Měla jsi vidět jak zběsile tě tahal nahoru." Zasmál se pod fousy a odešel. Cestou mě pohladil po vlasech a řekl: ,,Zatím si odpočiň, Rein."

Proč se mi to teď tolik příčí? Vždycky jsem chtěla, aby mi někdo říkal právoplatně jménem. Ale teď to prostě nechci.

Dveře se prudce rozlétly dřív, než jsem čekala a najednou tam stál uhnaný Roi. ,,Ach bože. Myslel jsem, že jsem tě ztratil." Vrhl se ke mě a skočil mi kolem krku. Jak se může bastard tolik podvolit emocím? Nedává to smysl.

,,Jsem v pohodě. Pusť mě." odstrčila jsem ho od sebe, a přitom mě zabolelo břicho.

Zůstal na mě zírat. ,,Nic mi není. Mohl bys prosím nevyšilovat. Nic to nebylo. Jen jsem vysela z okna. Nedělej, že je to horší, než uvěznit bastarda, který má chuť propíchnout ti hrdlo." vrčela jsem a na ten tón jsem byla pyšná.

,,A byla v kómatu pět dní. Víš jak jsem se bál?"

,,Nevím! Strach je mi cizí!" křikla jsem na něj a slezla z postele. Břicho mě lehce zabolelo, ale ne nějak moc.

,,Co to děláš?"

,,Pět dní jsem ležela. Musím se protáhnout."

,,Musíš odpočívat." Došel ke mě, a jelikož jsem opravdu byla zeslábla, vzal mě do náruče a opět položil na postel. ,,Prosím. Toto už mi nedělej."

,,Když mě pustíš, už to neudělám, to můžu slíbit." A i kdyby, nedozvíš se to.

,,Ale oni to udělají. A to nedovolím." Uchopil mou tvář do dlaní. ,,Nikdo neublíží mé sestřičce."

,,Nejsem tvoje sestřička." Strhla jsem jeho ruce ze svého obličeje. ,,Jsem voják. Nechci ležet, když můžu bojovat. Krom toho, proč všem ostatním jsi myšlenky změnil pomocí kouzla a u mě to neděláš?"

Chvíli na mě hleděl a pak si povzdechl. ,,Protože... Je to nějak ovlivnilo. Každého nějak. Někdo se stal víc sentimentální, někdo ještě víc zatvrzel. Všichni však věděli, že Miladra je zlo. Chci, abys to taky věděla, ale nechci tě kvůli tomu měnit."

Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, vtom do dveří vrazil Esprit. ,,Roii! Našli nás!" Vysvitla ve mě naděje na záchranu.

,,Sakra." sykl Roi. ,,Odnes Rein dolů. Jestli ji ztratíš-"

,,To se nestane." Roi mu hodil svazek klíčů a odešel. Esprit mě začal odpoutávat a jakmile jsem měla volnou nohu, opět jsem ho praštila do obličeje a odvalila se k oknu. Děsivá legie v čele s bílým koněm a rytířem v zářivé zbroji. Generál Troi.

Než jsem stihla otevřít okno, Esprit mě stáhl za řetěz k sobě, vzal do náruče a co nejrychleji scházel schody. Cestou jsme minuli několik lidí, z nichž dokonce jedna byla Katrin, která mě nepoznala. Vešli jsme v podstatě do sklepa, kde mě položil až úplně do rohu, kam i zamkl řetězy. Přikryl mě dekou a přitom mluvil: ,,Ať se bude dít cokoliv, nekřič. Ať uslyšíš kohokoliv. Nikoho nevolej. Jestli se sem dostanou, nedostanou se ven a ty skončíš s nimi v litrech krve."

,,Radši skončím v litrech krve lidí, kterým věřím, než se tě znovu dotknout." zasyčela jsem.

On se mému tvrzení jen zasmál a prudce mě políbil. Objala jsem ho a málem se i poddala, ale jakmile jsem si uvědomila, co dělám, odkopla jsem ho. Bylo však pozdě měl na tváři úsměv od ucha k uchu. Než odešel prohodil: ,,Cítil jsem tvůj jazyk?" pak odešel.

Konečně. Ty klíče už nebude potřebovat. Rychle jsem začala zkoušet jednotlivé klíče na zámky a snažila se ty řetězy odemknout. Konečně se mi to povedlo. Nastražila jsem deku tak, aby to vypadalo, že jsem usnula nebo omdlela.

Řetězy jsem si připravila jako zbraň do ruky. Věděla jsem, že za dveřmi nikdo není. Všichni šli bojovat.

Vyběhla jsem po schodech nahoru a sledovala lidi odkud kam a v jakém stavu běží.

Najednou jsem se dostala na jeden balkón. Byl vyklenutý z chodby rovnou před pevnost. Tolik krve jsem v ulicích ještě neviděla. Myslela jsem, že se mi to jen zdá.

Děsivá legie nevraždila jen Rebely, ale i malé děti. Hromady těl se hromadili. Bojoval tu bastard proti bastardovi. Nejhorší, co se zatím stalo. Nikdy jsme se proti sobě takto neobracely. Poznala jsem několik hlav. Ne však ty prázdné obličeje.

Chtěla jsem přeskočit zábradlí a pomoc svým lidem, ale ten známí hlas mě zastavil.

,,Chceš zemřít na místě?" otočila jsem se za Katrin.

,,Ne, ale jestli chceš, bude mi potěšením probodnout ti hruď." odsekla jsem a připravila si řetěz, abych se mohla bránit i bojovat.

,,A proč bys mi to dělala?"

,,To je moje věc." Nechtěla jsem mluvit, tak jsem po ní hodila řetěz, abych ji svázala, ale ona okov chytla a přitáhla mě k sobě.

,,Nedělej věci, kterých bys mohla litovat."

,,Já neznám lítost!" Zapřela jsem se a pokusila ji roztočit, abych ji shodila přes zábradlí. Ona však mé techniky znala. ,,Lítost je pro slabé Rebely." Třeba ji naštvu. Naučila jsem se vztek využívat ve svůj prospěch.

,,My nejsme slabí. To ty máš strach cokoliv cítit." Mluvila klidně. Uměla být tak vyvážená. Mrcha.

,,Nemám strach!" zopakovala jsem a v ten okamžik jsme se obě na sebe zahleděli. Věděla jsem, co řekne.

,,Tak to dokaž." Ta slova mě zahnala do kouta. Buď budu silná a nedovolím emocím projít, nebo se vzdám. Pustila řetězy a stoupla si na zábradlí, rozpřáhla ruce. ,,Dokaž to."

Souboj dole, jako kdyby se zpomalil a všichni se zahleděli na Katrin. Ohlédla jsem se do chodby. Nikdo tam nebyl. Mohla jsem klidně utéct. Nikdo by o tom nevěděl. Až na ni. A potom by se to dozvěděl Roi a nic by ho nezastavilo. Co mám dělat?