Pro To Jsme Zrozeni

Část 32. To šlo rychle

Tasila jsem meč a sekla ho do nohy. Jelikož on byl neozbrojený, musel jen uskočit. Přesto jsem ho škrábla. 

,,Budeš bojovat mečem s neozbrojeným? To není čestné."

,,Na čest mě neužije." odsekla jsem a znovu sekla. Šla jsem mu po končetinách. Chtěla jsem ho hlavně seknout pod kolenama, aby poklekl a já ho mohla praštit do spánku. Ale on byl až moc mrštnej. 

,,Proč mi chceš ublížit?" zeptal se, když vyskočil před mým sekem. 

Ignorovala jsem jeho dotaz a sekla ho do ruky. 

,,Ne, vážně." Využila jsem jeho nepozornosti a povedlo se mi ho seknout do podkolení. Při jeho křiku jsem se musela pro sebe usmát. ,,K čemu ti jsme?"

,,Do toho ti nic není." odsekla jsem a vrazila mu hrušku meče do spánku. Sklátil se k zemi a já doufala, že na toto bylinu nemá. 

Rychle jsem doběhla k bastardovi a hmatala tep. Jenže žilami mu krev už neproudila. Rychle jsem se za něj pomodlila. 

Postupně jsme odnesly všechny z tvrze do vozů, kterých však bylo málo a každý třetí nesl dalšího Rebela až ke královně.

,,Nechce se mi věřit, že se tam všichni vešli." Poznamenala jsem, když jsme zavřeli poslední celu s Rebely. 

,,Je  k neuvěření, že se vše obešlo bez komplikací." Pronesl velitel Sardner.

,,Nečekali nás za bílého dne. Hrálo to v náš prospěch." odpověděl generál Troi. 

,,Šel někdo pro královnu?" zeptala jsem se, ale moje otázka byla zodpovězena ženským zpěvavým hlasem, který se ozval za námi. 

,,Vy jste to zvládli!" vydechla Miladra. Všichni jsme se otočili a uklonily. Ona kolem nás proplula a hleděla ohromeně do cel. ,,Čekala jsem jich víc."

,,Zabrali všechny cely ve dvou patrech, vaše Veličenstvo." pronesl generál. Jako jediný měl nyní postavení mluvit bez vyzvání.

,,Tak to je potom jiná. Kolik jich je v jedné cele?"

,,Pět." usmál se Troi. 

,,Hm..." Hleděla do cel, jako kdyby byla malá princezna, které otec právě koupil nového poníka. Vlastně to i byla její nová hračka. ,,Sedmdesátšestko, hlídej u cely Sedmdesátpětky. Až se probere, pošli pro mě." 

Přikývla jsem a aniž bych se na někoho z nich podívala, sešla jsem o patro níž a opřela se naproti železným dveřím cely svého bratra. Začala jsem si prohlížet dýky. Měli by se za chvíli probouzet a Roi se probudí ještě dřív. Takže co nevidět. 

Vytáhla jsem si meč z pochvy. Měla jsem na něm stále jeho krev, ale už zaschlou. To budu dlouho drhnout. 

Zaslechla jsem vzdechy. Odstrčila jsem se ode zdi a podívala se mřížovým okýnkem v železných dveřích dovnitř. Roi se převalila na bok a snažil se chytit za hlavu. 

Rozhlédla jsem se kolem a zavolala si prvního strážného. ,,Vyřiď královně, že pán Rebelů se probral a bude na ni čekat v trůním sále." Přikývl a odběhl. Vzala jsem od pasu klíče, které jsem měla od doby, co jsem ty dveře zamkla. Teď jsem je odemkla, vytáhla bratra za paži na nohy a stále zmámeného vyvedla na chodbu a zamkla dveře. 

Nemělo cenu mu zavazovat oči. Znal hrad stejně dobře jako já. I poslepu by našel cestu ven.

Nohama příliš často zakopával. Stále byl ospalý, ale nespadl ani na schodech. O patro níž než je trůní sál, se vzpamatoval úplně.