Pro To Jsme Zrozeni

Část 34. Mě sis nikdy nevyslechl

Co nejrychleji jsem sešla do cel. Zůstala jsem v šoku z toho, kolik se jich vzdalo a pokleklo. V každé cele se jich teď místo šesti tiskly dva až tři. A ani nebyli v zavřených místnostech, ale v klasických mřížích. 

Když jsem zaslechla Roie, vydala jsem se za jeho hlasem. ,,... jen tam hrdě stála. Nechápu to. Myslel jsem... Myslel jsem, že jsem její oči otevřel. Ale ona tam stála." Viděla jsem, jak mu vězni kolem naslouchají. Zastavila jsem se u zdi chodby a poslouchala. Nešla jsem tak hlasitě, aby si toho mohl hned tak někdo všimnout. 

,,Přiměl jsem ji prosit. Padnout na kolena. Líbat se. Chránit ji. Říkat jí sestro. Táta jí říkal Rein. Vysvětlili jsme jí, proč je důležitá. Katrin se pro ni obětovala. A ona tam jen stála." Při předposlední větě mě popadl stesk. Kdysi jsme tudy vedli zajatce na popravu. Všichni. Společně. Teď já povedu jeho. Sama. 

Došla jsem k jeho cele a všichni vězni kolem se odvrátili. Roi na mě zlomeně pohlédl. ,,Proč jsi tak zatvrzelá? Řekl jsem ti a ukázal vše a ty teď stojíš přede mnou a za chvíli mě odvedeš na veřejné mučení." Zlomený král. Vždycky jsem si ho přála vidět. Ale nikdy bych neřekla, že to bude tvář, kterou jsem vídala denně. 

,,Ty jsi mluvil stále, ale mě sis nikdy nevyslechl. Neznáš mé důvody. A mohu ti blahopřát. Oči jsi mi otevřel." Čupla jsem si před něj. ,,Víš co jsi mi ukázal? To, jak lidé ničí své vlastní štěstí. Jdou proti někomu, kdo je chce sjednotit a oprostit od válek a jejich následků. Víš koho jsem potkala, když jsem ten jeden den jela sama a pak čekala u vodopádů? Řekla jsem vám, že jsem dostala polibek. Ale byl od dívky. Dívky, kterou si dobírali. A víš co takoví lidé dělali? Odjeli do královnina města. Odjeli tam, protože Miladra přijala všechny. Všechny. Boje a pálení domů bylo poslední, která dobytá země utržila. Po nás dostali peníze na opravu a znovu stáli. Nikdo další je úmyslně nepálil. My odváděli špinavou práci, ale jen pár z nás vidělo to, čeho jsme dosáhli. Co jsme jim dali. Královna přestala ničit pole a znovu je obnovila, sotva jsme z nich odtáhli. Proč ses nepodíval na všechny stránky její práce. Ano, zničili jsme a zabili, ale to byla cena lepších dnů pro ty ostatní. Přestali se skrývat. Proto já před ní klekám a skláním hlavu." Svůj proslov jsem odříkala polohlasem a mnoho lidí nás neslyšelo. Ale Roi byl ten, komu ta slova patřila. 

Viděla jsem, jak nad vším přemýšlí. ,,Ale země uvěznila pod svou moc." otočil se na mě. 

,,Ne. Sjednotila je. Králové mají tak volnou ruku, když nejdou proti její vůli. Když ničí, zasluhují smrt. Když sejí pole, jsou odměněni. Není nic mezi tím." 

,,A to je to. Nic mezi tím. Třeba zabijí jejího společníka nebo jejího blízkého, ona je ztrestá. A přitom mohl udělat něco špatného." 

,,Díváš se moc jako král Dinerska." povzdechla jsem. 

,,To proto, že jím jsem. Jsem král a nevzdám se svého lidu jako ty." 

,,Já se ho nevzdala. Já ho ani nikdy neměla. Nechci tě vidět mrtvého, ale nic nezmůžu. Mohl jsi se svých pravomocí vzdát a nikomu by se nic nestalo. Takto jsi odrovnal polovinu Děsivé legie."

,,Lituji jen toho, že mezi tu polovinu nepatříš." 

Vstala jsem a podívala se na něj svrchu. ,,Jako pravý bastard se naučíš několik věcí a mezi jednu z nich patří, že za špatné věci se krutě trestá. Pokud jsou oprávněné, dostaneš napomenutí. Jaké je tvé oprávnění k Rebelství, Sedmdesátpětko?" 

,,Nezodpovídám se ti, Legendo."  výraz v jeho tváři mluvil vážně. Stále jsem mě bral jako sestru, ale ne za spojence. Sice jsem jím nikdy nebyla, ale tajně jsem doufala, že ho přiměju změnit názor.