Pro To Jsme Zrozeni

Část 17. Páka

Sotva jsem tam seskočila z Rapida, přihnal se ke mě můj velitel. 

,,Máme jich pět. Na co je potřebuješ?" Sesedla jsem a začala odsedlávat koně.

,,Znáte způsob páky?" poznamenala jsem. 

,,A co mají, že to tak chceš?"

,,Ne, co mají oni." Na chvíli jsem se zatavila, pohlédla na něj. ,,Co mám já." A zase jsem pokračovala. ,,Mám královninu důvěru a podporu. To znamená, že je mým úkolem Rebely zneškodnit, aby přestali překážet. A jediný způsob, jak je k tomu vyprovokovat, je požadovat jejich vůdce. Proto mi teď půjdete napsat dopis, který je přiměje ho vydat. Ale musíme počítat s tím, že ho budou chtít zpátky, ale to už potom nebude tak těžké. Stačí ho za nepříjemnosti popravit." Když jsem skončila s odsedláváním, znovu jsem se na něj s úsměvem podívala. ,,Vy jste ještě tady?" Lehce zaskočený mou řečí bezduše odešel.

Poplácala jsem Rapida po krku. ,,Neboj. Nikdo mi tě už nevezme. Něco mi však říká, že já vezmu něco jim." 

Odešla jsem ze stájí a mířila se najíst. Byla jsem vyhládlá a navíc jsem pak chtěla jít trénovat. Musela jsem se najíst. 

,,Kampak jsi tak rychle zmizela včera?" zeptal se mě hospodský. 

,,Nepodstatné. Dej mi něco na jídlo. Je mi jedno co. Hlavně ať se najím." řekla jsme s povzdechem. 

,,Už nemůžeš?" ozvalo se vedle mě. Generál Troi. 

,,Jistěže můžu. Musím. Je mou povinností-"

,,Zabít svého bratra?" skočil mi do řeči a já jen s povzdechem sklonila hlavu. 

,,Zbláznil se. Není bezpečný."

,,A takto bude bezpečnější? Spíš si myslím, že ty lidi hlavě pobouříš."

,,Ne. Musí si uvědomit, že za výtržnosti se trestá, za přešlapy se trestá dokonce i za špatný hřebík se trestá." Hospodský přede mě postavil jídlo, a já ho pomalu do sebe házela. 

,,Kdy jsi naposledy spala?" zeptal se generál. 

,,Eh... To je jedno. Nezáleží na tom."

,,Záleží. Takto budeš nesoustředěná."

,,Věř, že spánku jsem si za poslední dny užila až až." Zrychlila jsem v jezení, abych mohla, co nejdřív na trénink. Když jsem dojedla, hledala jsem peníze, ale nemohla jsem žádné najít. 

V tom pod můj talíř čtyři zaletěly. Otočila jsem se na generála. ,,Nemusíš mi je vracet. Bude mi stačit, když je dobře použiješ. Nehraj si pouze s věcmi, co máš. Když ti někdo něco nabídne, není na škodu to přijmout." S těmito moudrými slovy odešel. 

Chvíli jsem tam jen tak seděla, než mi jeho slova úplně docvakla. Generál je Rebel na straně královny. Už už jsme na něj chtěla zakřičet, ale zarazila jsem se. Proč není jako ostatní?

Nakonec jsem nechala generála Troie generálem Troiem a odešla na cvičiště. 

Vyzvala jsem proti sobě muže, kteří jsou o dost vyšší a mohutnější než já, ale ani jeden neprotestoval. Prvního  jsem skolila v okamžiku. Nějaký zelenáč. 

Druhý se bránil, ale stále neměl dost zkušeností. Přiznávám, že jsem se zpotila. 

Třetí mi už dal zabrat. Byla jsem zesláblá, ruce mně bolely a jeho ranám jsem se tak tak vyhýbala. Nakonec jsem se mu při prudké ráně vyhnula a on vyletěl z kruhu. 

Ukázala jsem na čtvrtého, celá udýchaná, rozcuchaná a upocená. ,,Seš si jistá? Vypadá to, že se za chvíli zhroutíš." odpověděl. 

,,Bastard se nevzdává a nemá dost, dokud nepadne." Nechtěl se se mnou hádat, tak si vzal dýky a vstoupil do kruhu. Chvíli jsme chodili po okraji a už jsem se připravila na něj vrhnout, když se on k tomu neměl. 

,,Sedmdesátšest! Dopis!" zakřičel někdo za mými zády. 

Zatnula jsme zuby. ,,To ty dvě minuty vydrží!" odsekla jsem a vrhla se na svého protivníka. První dýce se vyhnul a dokonce mě praštil do zad a já tak zavrávorala, že jsem spadla a byla naprosto vyčerpaná. Nepřiznala jsme však, že mám dost. 

Zvedla jsem se na roztřesených rukou. Potřebovala jsem bolest. Potřebovala jsem vyhrát a zahnat ten pocit nedostatečnosti. 

Postavila jsem se, nohy se mi třásly a sotva jsem udělala krok, opět jsem padla. Funěla jsem. 

,,Rein, dneska máš dost." řekl za mnou ženský hlas, který patřil dívce, se kterou jsme sdíleli velitele. Kdysi...

,,Nejsem Rein! Jsem Sedmdesátšestka!" křikla jsem. ,,A nemám dost." Muž naproti mě byl nejistý. Nevěděl, koho má poslechnout. Tak pohlédl na jednoho z velitelů. Neznala jsem odpověď, kterou dostal. Ale pustil své zbraně k zemi. Zaujal vyzývavý postoj. 

Vyrazila jsem proti němu, ale on na poslední chvíli uhnul a já se zastavila na čáře kruhu. Prohrála jsem.

Zavrčela jsem a šla za poslíčkem. Vzala mu dopis, otevřela. 

Přijeď o půlnoci do lesa u Tří skal. Nikdo ti nic nevezme. 

Táta.

Roztrhala jsem papír na několik malých kousků, vtiskla ho poslíčkovi s rozkazem: ,,Spal to." a odešla do své chatky. Sotva mě pohltila ta trocha tmy, padla jsem jako probodnutá na postel a usnula. 

Probudila jsem se za tmy. Vyšla jsem ven a podívala se na oblohu. Blížila se půlnoc. Možná bych jezdit neměla a měla si jít lehnout. Musím ho jít vyslechnout. Třeba si uvědomil, že stojí na špatné straně. 

Šla jsem do stájí, osedlala Rapida a odjela. 

Nějakou dobu jsem čekala na kraji lesa. Vypadalo to, že nepřijede. Pak jsem však uslyšela přijíždějícího koně. 

,,Doufal jsem, že mně vyslyšíš." řekl radostně otec.

,,Co mi chceš?" založila jsem si ruce na hrudi. 

,,Chci ti něco ukázat. Víš, že nedávno vyslala královna část legie kousek odsud? Ve městě Mestorn. Mohu ti ho ukázat?" Připravený pobídnout koně prohlížel skrz tmu na mě. 

Sklopila jsem oči. ,,Můžeš odpřísáhnout, že ti můžu věřit?" Taková otázka pro něj hodně znamenala. 

Usmál se. ,,Přísahám, že se k násilí neuchýlím." Přikývla jsem a následovala ho někam pryč od pevnosti i tábora.