Pro To Jsme Zrozeni

Část 18. Můj domov jsi zničil

Dojeli jsme na kopec, pod kterým spalo velké město. A jedna část, byla tmavší než ty ostatní. 

,,Viděla jsi někdy město po vašem odjezdu?" zeptal se a začal sjíždět dolů. 

,,Zapomněl jsi na zákaz otáčení?" Rozjela jsem se za ním. 

,,Pravda. Nikdy tě nezajímalo proč?" 

,,Protože...." Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, nevěděla jsem. ,,Já vlastně ani nevím."

,,Jistěže. Musíte pouze poslouchat a neptat se. No... Královna se bála, že to ve vás vzbudí lítost." Projížděli jsme ulicemi města. Všechna světla byla zhaslá. Ulicemi zněl jen klapot kopyt. 

A když jsme dojeli, do té tmavší části, měla jsem, co dělat, abych neotevřela pusu. Domy se rozpadaly, popel se na dlaždicích mísil se zaschlou krví a tma tu byla temnější. 

,,T-To jsme udělali my?" otočila jsem se na něj. 

Smutně přikývl. ,,Já se vždycky otáčel. Vždycky jsem toho litoval. Neměla bys chtít vidět matky držící umírající děti, nebo malé chlapce, jak se snaží probudit mrtvé otce. Z těchto přeživších se zrodili Rebelové. Asi bys měla vědět, že ty a Roi jste vždy byli jistou volbou, abyste vedli Rebely, protože já nejsem bastard. Já jsem původem Rebel a nechal jsem se naverbovat. Bylo úžasné, když se mi narodili dvojčata. Věděl jsem, že budeme dvakrát tak silní, jenže..." povzdechl si, ,,když jsi bojovala, přinášelo ti radost vidět krev. Roi byl vždy zdrženlivý. Když jste tehdy běželi zachránit královnu, on to dělal pro její život. Nechtěl ji vidět umírat, ale ty jsi běžela protože to byla tvoje povinnost. Poznal jsem co se děje. Poznal jsem, že ty ses nenarodila, jako dcera Rebela, ale jako čistý bastard." 

Sesedla jsem z Rapida a pokusila se vejít do nejvíce stabilního domu. Klika se mi lehce drolila v ruce, ale podařilo se mi vejít dovnitř. Nic jsem neviděla, ale cítila jsem zápach spáleniny a podlaha se mi drolila pod nohama. 

Vyšla jsem zpět ven a... cítila se provinile. 

,,Tohle... Tohle je moje chyba?" zeptala jsem se tiše. 

,,Tohle konkrétně ne, ale udělala jsi jich několik stejných." 

,,A... Co se stalo s těmi lidmi, které jsme nechávali zakrvácené v popelech?"

,,Jsou v pevnosti. Všichni. Pro mrtvé máme hřbitovy, kde se jim dostane řádného obřadu." 

Sklopila jsem zrak a po delší odmlce opět promluvila: ,,Vyřiď Roiovi, ať dojede k lesu, kde jsme se potkali my dva. Chci s ním mluvit." 

Na tváři mu lehce a krátce vyletěly koutky. Pak rychle nasedl na koně a jako přízrak do noci odjel. 

Musela jsem se na chvilku zastavit a nadechnout a vydechnout.

Pak jsem nasedla na koně a pomalejším tempem se vydala k lesu.

Roi tam už na mě čekal. Sledoval každý můj pohyb. ,,O čem se mnou chceš mluvit?" 

Dojela jsem kousek před něj, sesedla, došla k jeho koni, vytáhla meč, dala si ho do dlaní, klekla a podala mu ho. Sklonila jsem hlavu a jako básničku začala odříkávat slova, která jsem si připravila cestou: ,,V prvé řadě se chci omluvit. Za vše co jsem udělala, i když vím, že na vyslyšení omluvy nemám právo. Přiznávám, že jsem vraždila a ničila ve jménu královny. Přiznávám, že nedokážu změnit to, čím jsem se stala. Přiznávám, že na své skutky jsem pyšná. Zříkám se možnosti stát se čímkoliv jiným než bastardem z Děsivé legie a jelikož nesnesu pomyšlení bezdůvodné vraždy, vzdávám se svého života a chci, abyste to byl vy, kdo mě zbaví života, aby se mi i po smrti dostalo patřičné potupy."  Ta slova mě stála hodně úsilí. A nepotřebovala jsem se na něj podívat, abych znala jeho výraz. 

Překvapený. Zaskočený. 

Pozvedla jsem meč víš, aby si ho opravdu vzal. Když mi vezme život nebude to potupa jen pro mě, pošlape všechno, čemu se Rebelové snaží vyhýbat. Bezvýznamným vraždám. 

,,Prosím.... Dopřej mi dar náruči smrti. Pokud i ten není na mne příliš milosrdný." 

Slyšela jsem jak na zem dopadají kroky, které směřovali ke mě. Snažila jsem se netřást. S každým jeho krokem mě poléval větší chlad. Vzal si můj meč a já zavřela oči, abych poslední co uvidím, jsou ty hezké chvilky, které jsem prožila. Cítila jsem však jak se napřáhl. 

,,Sbohem." zašeptala jsem a byla připravená vstříc neznámu. 

V tom meč prosvištěl. Ale někam za mě. Zabodl se do stromu. Prudce jsem zvedla hlavu a podívala se mu do tváře, která hleděla na mě. Nerozeznala jsem jedinou mi známou emoci. 

,,Prosím... Nenuť mě vraždit další nevinné." poprosila jsem. 

,,Já tě k tomu nebudu nutit." klekl si přede mně. ,,Já ti chci dát možnost se sama rozhodnout, co budeš dělat."

,,Už není co. Můj domov jsi zničil." odsekla jsem a vstala. ,,A nemáš úctu ani k jedinému přání, které mám." Odešla jsem si pro meč, vytrhla ho z kůry a namířila na stále klečícího bratra. ,,Když to neuděláš ty, udělám to sama. A chci, aby se všichni dozvěděli, jak jsem zemřela, nebo i toto přání mi odepřeš?!" Dělala jsem rozzuřenou, ale plán v mé hlavě mohl vyjít. Byla dvě východiska. Obě by mi hrála do karet. 

Zabodla jsem meč do země vedle mně, vytasila dýku a její ostří namířila na své břicho. ,,Nemám strach to udělat. Jsem bastard a nebojím se ničeho." 

,,Nedělej to. Prosím." řekl a jako kdyby krotil divoké zvíře, měl ruce v obraném gestu a vstával. 

,,A proč bych neměla?! Už nemám nic! Nic! A víš proč? Kvůli tobě! Usmyslel sis, že se staneš králem, ale pod vládou jedné by nebyl důvod válčit. V tom je krása plánu královny Miladry!" 

,,Uklidni se. Jsi rozrušená. Nejspíš sis dala moc piva. Neboj. Vše je v pořádku..." snažil se mě uklidnit. 

,,Ne! Není! Jsem sama! A jediný způsob jak najít novou cestu, je v jiném světě. Bez tebe." Napřáhla jsem ruce a zabodla si dýku do boku. 

,,Ne!" 

Začala jsem vrávorat vzad, cítila jsem teplou lepkavou tekutinu, jak mi teče z rány. Jakmile jsem začala padat, Roi mě podepřel a pomalu položil. ,,Ne, ne, ne, ne... Tohle mi nedělej. POMOC! POMOZTE NĚKDO! PROSÍM!" 

Těžce jsem se zasmála.

,,Co je k smíchu?" řekl se slzami na tvářích. 

,,To, že jsem ta slova říkávala já ve své hlavě." 

,,Jak můžeš i při svojí vlastní smrti přemýšlet nad paradoxy?" 

,,Protože vím, že dnes nezemřu. Znovuzrodím se." šeptala jsem.

,,Ne... Ne, ne, ne, ne... Zůstaň se mnou. Sestřičko. Udělám cokoliv, jen se mi vrať. To zvládneme, neboj. POMOC! POMOZTE MI NĚKDO! POMOC!" Křičel to do všech stran a marně doufal, že někdo přijde.

,,Můžu mít... jedno přání?" zasténala jsem. 

,,Splním ti jich klidně tisíc, ale musíš tu zůstat."

,,A jedno?" 

Rychle přikyvoval. 

,,Legendy... Každá má svůj příběh. A každý příběh končí. Nenech můj příběh zaniknout. Prosím."

,,Neboj. Všichni se o tobě dozví, ale toto není tvůj konec. POMOC!!" 

Už mě to přestávalo bavit. ,,Sbohem, králi Rebelů." Zavřela jsem oči a nechala své tělo povadnout. 

________________________

Toto není konec. V každé válce někdo musí vyhrát i prohrát. Čekejte na další díly.

S láskou Viliat <3.