Prolog - Jedno další světlo

367 29 0
                                    

 „Karino, dělej. Tvoje sestra tam musí být včas. Tak pohni zadkem." Moje nervózní matka už stála u dveří, zatímco byla sestra ještě v koupelně a nanášela si řasenku. Ruben byla o pět let mladší než já, ale hrála opravdu dobře tenis, takže každý víkend se celá rodina sebrala a jela s ní na turnaj. A to včetně mě, ačkoliv mě tenis nezajímal ani za mák.

Natáhla jsem si pomalým tempem tenisky na nohy a stejně jsem byla u dveří dřív než Ruby.

„Pokud tam má být v čas, tak by taky měla pohnout zadkem." Prohlásila jsem s rukou na klice, ale než jsem stihla odejít za tátou do auta, mamka mě stihla zpražit ostrým pohledem.

A takhle to bylo pořád. Když Ruben potřebovala kamkoliv jet, jelo se. Ale zatímco kolem ní všichni kmitali, ona si jen užívala. Nemohla jsem říct ani popel, protože to by nebylo hezké a fér vůči jejímu úspěchu. Jediné co jsem měla povoleno, byla slova chvály a podpory.

„Mami, kde mám ty bílý sluchátka?" zavolala moje sestra z obýváku, kam se přesunula z koupelny.

„Nevím. Měla sis je připravit včera. Už musíme jet."

„Ale já je prostě potřebuju. Bez nich nepojedu." Nemusela jsem Ruby vidět, abych si byla jistá, že si dupla, a dodala tak svým slovům na důrazu.

Mamka si povzdechla a utíkala za Ruby. „Dobře zlato. Tak se jdi obout a já ti je najdu."

I já jsem si povzdechla. Byl víkend a místo toho, abych se trošku vyspala, jsem musela vstávat a tvářit se, že mi to vůbec nevadí, protože mě tenis sestry zajímá. Jenže mě spíš zajímal spánek. Jakýsi zázrakem jsem se dostala na medicínu, tudíž se v následujících šesti letech moc nevyspím. Ale když jsem se chtěla ohradit a vyvléknout se z celé cesty, opět mi bylo naznačeno, že nejsem vůči Ruben fér a že bych ji měla podpořit na kurtu. Takže jsem nakonec opravu vstala a nachystala se na naprosto zbytečný den mimo domov.

Táta už seděl v autě a hypnotizoval hodiny na palubní desce.

„Tak kde jsou?" zeptal se mě taky trošku nervózně. On byl ten, kdo chtěl ze mě i z Ruben udělat tenistky. Já jsem se po roce tréninku stále netrefila do míčku, takže své ambice promítal jen do Ruby. Byla pýchou rodiny, protože táta hrál tenis profesionálně až do chvíle, kdy si zlomil ruku. Zlomil si ji na vlastní svatbě a to rovnou ve dvou místech. Já byla trošku zklamání, takže jsem musela svoji hodnotu navyšovat úspěchy ve škole. A k tenisu jsem přistupovala dost chladně.

„Už stojí u botníku. Máma loví sluchátka." Informovala jsem ho.

Naštěstí je nelovila dlouho a my vyjeli podle plánu.

Jak se dalo čekat, tenisový turnaj nebyl extrémně zajímavý, ale přežít se to dalo. Ruben byla skvělá, a umístila se na medailové pozici. Táta se dmul pýchou a mamka na tom nebyla jinak.

„Tak jak sis dnešek užila?" zeptala se mě sestra spíše ze slušnosti než ze zájmu.

„Bylo to dobrý." Přitakala jsem, ale v hlouby duše mi to bylo jedno. Tenisu jsem rozuměla jen z povinnosti a ani tato znalost nebyla nějak velká.

„Dobrý? Já myslím, že to podání ..." A já jsem automaticky vypnula sluch. Jen jsem koukala, jak Ruby otvírá pusu, ale její slova nepronikala do mého mozku. Byla to moje obranná reakce. Po těch letech jsem si tuto mentální obranu vypěstovala automaticky.

Ale ačkoliv já jsem neposlouchala, táta s mámou hltali každé slovo. Bohužel.

Všechno se stalo tak rychle. Oba dva se otočili na Ruby dozadu, což vedlo k tomu, že otec vjel do protisměru, kde už si to metelilo jiné auto. Než se táta otočil zpátky, čumák našeho auta byl už skoro ze silnice pryč a čumák cizího auta byl ve dveřích, kde seděla moje malá sestřička.

Nevím, kam jsme letěli nebo kolik kotrmelců udělalo auto, ale uvědomila jsem si, jak jsme se zastavili o strom a auto zůstalo střechou dolů.

„Jste v pořádku?" zeptala jsem se, ale nikdo mi neodpověděl.

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem proč. Všude byla krev a nejvíc jí bylo u Ruben. Slyšela jsem lehké sténání zepředu od rodičů, ale hrobové ticho na našich zadních sedačkách mi nahánělo husí kůži. Pokoušela jsem se natáhnout ruku k Ruby a aspoň se jí dotknout, jenže jsem byla nejen celá potlučená, ale taky zaseknutá v pásech hlavou dolů. Asi proto se mi začala točit hlava a rozmazávat vidění.

Naštěstí byla pomoc už velmi blízko. Slyšela jsem kroky, které se přibližovaly k Rubeniným dveřím. Natočila jsem tím směrem hlavu a spatřila černé boty a nohavice černých kalhot od obleku. Po zádech mi přeběhl mráz a na spáncích jsem cítila teplou tekutinu.

Muž u auta nevolal záchranku a ani se nás nesnažil zkontrolovat. Jen se zastavil u sestřiných dveří a přikrčil se k nám. Tiše natahoval ruku po Ruby, ale než se jí dotkl, zastavil se. Zamrznul v pohybu a koukal na mě.

Měl tmavé vlasy a ty nejhlubší tmavé oči, které jsem kdy viděla. Vypadal jako anděl. Jako temný a sexy anděl. Jenže pak jsem mrkla, uvědomila si bolest kolem sebe a najednou už nevypadal jako anděl, ale spíš jako ďábel. Jako temný a sexy ďábel.

A možná to bylo adrenalinem, možná to bylo jen panikou a strachem, ale začala jsem ho prosit: „Zachraňte moji sestru. Prosím. Nesmí zemřít. Nenechte ji zemřít. Neberte ji odsud. Udělám cokoliv, aby žila. Neberte mi ji. Neodnášejte ji pryč. Raději já než ona."

Pak jsem usnula. 

Cena životaKde žijí příběhy. Začni objevovat