Cena života

4. Kapitola - Tohle je evangelium

 „Už čeká." Oznámila mi slečna na recepci, když jsem dorazila k Thanatovi. Nekoukala mi do očí a byla celá ztuhlá. Nelíbilo se mi to. I tak jsem ale stále klidně přešla ke dveřím a pevnou rukou jsem zaklepala.

„Dále." Ozval se hlas zevnitř a byl mnohem mrazivější než při našem posledním setkání.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře do kanceláře. Moje oči okamžitě našly Thanata, který stál u okna a koukal na svoje město pod sebou.

„Sedni si." Nařídil mi autoritativním hlasem zády ke mně.

Sedla jsem si před jeho stůl a čekala, co přijde. Protože rozhodně něco bylo na cestě a já z toho měla nepříjemné mrazení. Nijak tomu nepomáhal Thanatos, který stále tiše stál pár metrů ode mě.

„Karino, řekni mi, co je tvoje práce." Promluvil tiše, klidně a pomalu.

Překvapil mě nepřipravenou, takže jsem byla chvilku zaseknutá, než jsem ze sebe vypáčila. „Měla bych pomáhat lidem dostat se dál. Nesmí se tu zaseknout, musí postoupit." Měla jsem sice knedlík v krku, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem nakonec vyplodila něco, co dává smysl.

„Přesně tak." Thanatos se na pár sekund odmlčel, než se prudce otočil a zvýšil hlas. „Tak mi vysvětli, jak je možné, že z dvou tvých dnešních úkolů jsi splnila jen jeden?"

„Já..." Byla jsem vyděšená jeho rychlým výbuchem.

„Jen já můžu rozhodnout o tom, kdo se tu zasekne. Jen já určím, kdo zůstává a kdo jde dál. Tohle město je moje. Tohle město jsem já. A tvůj úkol je odlifrovat odsud ty, kteří sem nepatří. A to děcko sem nepatří. A mělo odejít." Thanatos měl hlas jako zvon a když k tomu přičtu jeho vzhled, vycházelo mi nasrané monstrum, které ode mě dělil pouze stůl, o který se opíral.

„Omlouvám se." Vyklepala jsem ze sebe nejistě.

„Neomlouvej se mi a dělej svoji práci. Pravidla jsme si zvolili jasně: život tvojí sestry za tvoji práci, kterou tu budeš odvádět. A oba víme, že to, co jsi předvedla dneska, nestálo ani za jeden Rubenin dech."

Ano, věděla jsem to. Mlčela jsem. Bála jsem se. Klepala jsem se, a pokud si toho Thanatos všiml, nic neřekl, ani nezmírnil svůj nasraný projev.

„Už se to nebude opakovat." Opravdu mě mrzelo, že jsem to hned napodruhé zkazila.

„To dítě bude první věc, kterou zítra vyřídíš!" Procedil mezi zuby a já vytřeštila oči.

„Jak? Jak to mám udělat? Jak mám malé dítě poslat kamsi do neznáma?" Sice jsem to s tím dítětem pokazila, ale jak bych se ho měla zbavit?

„To není můj problém. Prostě ho pošli dál. Nenapadalo tě náhodou, že se může setkat s prarodiči? Že na něj už někdo čeká? Že má také nějaké poslání, ke kterému ho ale musíš navést?"

Ne, nevěděla jsem to.

„Zítra to vyřeším." Ujistila jsem ho kajícně, ale Thanatos nevypadal ani trošku uvolněněji.

„Ano, to tedy zařídíš." Otočil se ke mně zase zády a přešel zpátky k oknu. „Můžeš jít domů." Promluvil tichým, ledovým hlasem, kterým mi oznamoval, že v jeho kanceláři nejsem už vítaná.

Vyběhla jsem ven jako by mi za patami hořelo. Dívka na recepci si mě nevšímala a já za to byla ráda. Rychlým krokem jsem se dostala do šatny a se stejným trhnutím jako před tím jsem se vzbudila ve své posteli.

Bylo pět hodin. Jak se zdá, čas ve světě Thanata ubíhá zřejmě jinak, nebo jsem pojem o našem čase během toho všeho ztratila. Srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Jako bych se probudila ze zlého snu. První den z deseti let byl strašný.

Posadila jsem se na posteli a vybavila si, co mi Thanatos říkal. Slzy mi okamžitě vyhrkly z očí a já se dala do hlasitého a téměř hysterického pláče.

Nevím, jak dlouho jsem litovala toho, že jsem se neřídila instrukcemi. Nevím, jak dlouho jsem zůstala v posteli a litovala posledních hodin mého život. A ani nevím, jak jsem se nakonec zvedla, oblékla a jak jsem se hned ráno dostala do nemocnice.

Vnímat svět kolem sebe jsem začala, až když jsem stála u postele své setry. Pípání strojů bylo hlasitější než její dech. Všude byly hadičky. Ale byla naživu. Byla tady se mnou. Spala.

Koukala jsem se na Ruben a uvědomovala si, jaké mám štěstí, že můžu zachránit svoji sestru. Ale mí pacienti takové štěstí nemají. Možná je ale nějaké štěstí za zdmi mé kanceláře a celé budovy čeká. Jen jim musím ukázat směr. Možná je mojí prací rozdávání naděje, že po smrti není jen černočerná tma a bolest. Najednou mi došlo, že ve své kanceláři jsem brala oba pacienty jako lidi. Ale oni už nežijí. Jsou to jen čísla, která musí procházet dál a já ani oni s tím nic neuděláme.

„Vaše rodina se mě ptala, jestli bych vás k nim nedovedla." Za mnou stála sestřička, která měla na Ruben dohlížet Ani jsem si nevšimla, že přišla.

Otočila jsem se k ní čelem a usmála se. „Děkuju." Nic víc. Následovala jsem ji chodbami až do pokoje, kam dali mé rodiče.

Pokoj nebyl nijak neobvyklý. Byl pro dva - pro mamku a pro taťku. Kromě nich byla v pokoji další hromada lidí. Prarodiče z otcovy strany a děda od mamky. Taky jsem zahlédla strýce, tety a známí. Neměla jsem čas pozdravit se s každým, protože jsem byla hned zasypána kupou otázek: Jak se má Ruben? Jak je na tom? Bolí ji něco? Kdy se probudí? Jak vypadá? Co říkal doktor? Co říkaly sestry? Přežije to? Bude hrát tenis? Bude moct normálně chodit? Bude všechno v pořádku?

Kromě otázek naplnil pokoj také pláč a hned za ním byly vzlyky. Nevím, kdo začal jako první, ale nakonec se přidali všichni. Všichni kromě mě. Já jsem své slzy prolila už ráno v posteli a teď jsem po ruce žádné neměla.

Odpovídala jsem na všechno, na co se dalo, že stále zůstávalo více nezodpovězených otázek než těch, na které jsme odpověď znali.

Ruben bude žít a lékaři se nemůžou divit, jak rapidně se její stav lepší. Oni si myslí, že je to lékařský úspěch a já vím, že je to úspěch Thanata. Ruben by se měla vyléčit, a ačkoliv to nebude krátký proces, všechno by mělo být v pořádku, včetně jejího tenisu.

Další otázky se motaly kolem stavu rodičů. I oni se lepšili. Byli jsme vděční, že naše nehoda nebyla smrtelná.

Když hlavní humbuk utichl a pár příbuzných odešlo, sedla jsem si do nejzazšího rohu a koukala na dění kolem. V hlavě jsem ale přemýšlela o všem, co se dělo za velkou oponou, kam moje rodina nedohlédla.

Když jsou v nemocnici, budu moct spát, jak dlouho jen budu chtít. Ale jak to bude probíhat po jejich návratu? Jak budu zvládat dvojí život? Jak se mám postarat o svoji rodinu, která bude potřebovat všechnu moji pozornost, když jsem málem přišla o dohodu ohledně života mé sestry hned první den?