Cena života

20. Kapitola - Tady jsem

„Jsme doma!" Tátův hlas se rozezněl domem ve chvíli, kdy jsem dodělávala cuketovou polévku a jedním okem kontrolovala kuře v troubě.

„Právě v čas. Večeře je hotová." Zavolala jsem nazpátek.

Hned po probuzení jsem se dala do práce v domácnosti, abych se zabavila, protože hlavou mi lítalo mnoho myšlenek. Ale ani prací jsem je nedokázala úplně vytěsnit z hlavy. Nejvíc mě zajímalo, jakou roli hraju v celém tom ansáblu. Proč bych pro dva bohy měla být zrovna já tím zajímavým článkem?

Ruben vešla do kuchyně s pohárem v ruce a úsměvem na rtech.

„Gratuluju." Usmála jsem se a objala ji. „Jsem na tebe pyšná."

„Díky. Bylo to strašný. Měla jsem hrozně těžké protivníky." Podala mi pohár, aby si nalila džus z ledničky.

Obracela jsem trofej v ruce a přemýšlela, jak strašně zbytečný ten pohár vlastně je. Doma jsme jich měli už hromadu a všechny byly stejný. Na všechny se práší. Naštěstí úspěchy, které poháry zastávají, zůstávají.

„Mluvila jsem na kurtech s pár holkami a říkali, že bych mohla dostat stipendium na nějakou zahraniční školu." Pochlubila se Ruben, která koukala na kus kovu se stejným nezájmem jako já.

„A využiješ toho?"

„Na vysokou půjdu až za pár let, takže mám čas, ale přemýšlím, že bych to zkusila. Je to velká příležitost."

„Přála bych ti to." Koukla jsem se na Ruben, která mi pohled vracela. Ale něco bylo špatně. Zvláštně na mě zírala. Měla na srdci něco úplně jiného. Nechtěla se mnou mluvit o škole.

„Kar?"

„Hm?"

„Proč jsi z té nehody vyvázla bez jediného zranění?" zeptala se nervózně. Zjevně jí ta otázka musela štvát hodně dlouho.

„Nevím. Asi jsem měla jen štěstí. A ty jsi taky měla štěstí. Nakonec ses plně uzdravila a můžeš hrát tenis jako před nehodou. To je fajn ne? Nebo máš nějaké problémy?"

„Ne. Nemám žádné problémy. Měla jsem být mrtvá, ale kromě pár jizev po nehodě není ani stopa."

„Tak to je super, ne?" usmála jsem se pozitivně, ačkoliv v hlavě mi zněly sirény, protože tohle byla moc velká dávka otázek. Naše konverzace nemířila dobrým směrem.

„Já mám jen takový pocit, že toho víš mnohem víc, než říkáš." Dopila džus a bez dalšího slova nebo jen letmého pohledu odešla z kuchyně.

Začala jsem tedy připravovat jídlo a stůl, zatímco jsem poslouchala, jak si zbytek rodiny tahá věci do pokojů, a myjí si ruce. Nemusela jsem se asi bát dalších otázek a vyptávání, protože tu nebyla ani sebemenší šance, že by Ruby mohla zjistit pravdu.

„Pojďte jíst!" popohnala jsem je a dala jsem se do nandávání na talíře.

U stolu všichni popisovali turnaj a zážitky s ním spojené. Potkali známé i neznámé lidi a o všech mi museli říct. Neznala jsem ani jedno zmíněné jméno, ačkoliv si rodiče mysleli, že přesně vím, o kom je řeč.

„A jak ses měla ty?" zeptala se mě ke konci jídla mamka.

Co jsem jí měla říct? Že jsem se muchlovala s bohem smrti a pak jsme i s jeho dvojčetem, bohem spánku, probírali jejich budoucí setkání s Chaosem? „Vlastně nic. Stihla jsem vyprat prádlo, posekat zahradu a vyluxovat bazén." Pokrčila jsem rameny jako bych měla ten nejnudnější život ze všech. Opak byl ale pravdou.

„Tak mě tak napadlo," začal táta, „co bys chtěla dělat, až dostuduješ? Mluvil jsem s tátou holčiny, kterou Ruben porazila v semifinále, o tom, jaká specializace je dobrá. On je plastický chirurg."

„Napadlo mě, že bych se dala na dráhu psychiatrie. Ale mám ještě nějaký čas, takže to můžu ještě promyslet. Zatím mě ale baví lidská psychika."

„To je zajímavé. Vůbec to nezní špatně. Asi by bylo šikovné mít v rodině psychiatra." Pochválil mi výběr táta, ačkoliv jsem čekala, že bude mít jiný nápad a bude ho silně prosazovat. Jeho benevolence mi zvedla náladu.

Povídali jsme si i dlouho po tom, co jsme dojedli a atmosféra u stolu byla příjemně uvolněná. Jenže ani to nezměnilo fakt, že jsem se rodičům i sestře šíleně odcizila. To jsem si ověřila, když jsem se po ulehnutí do postele probudila v šatně a ucítila, jak tíha spadá z mých zad. Najednou jsem byla uklidněná a těšila jsem se na svoji práci. Stále jsem byla unavená a téměř k smrti vyždímaná, ale klid, který jsem v Thanatově světě cítila, mě nabíjel energií.

Na stole mě čekala hromádka složek, kterým jsem se dneska měla věnovat. Nebyla tak velká, jako obvykle, ale stejně to vypadalo, že mám o zábavu postaráno. A na vršku hromádky nechyběl ani vzkaz a k němu přiložený klíč.

Přijď pak za mnou.

Thanatos

Přistihla jsem se, jak se pitomě usmívám. Bylo zvláštní, že jsem se na Thanata těšila? Že jsem ho chtěla vidět? Rozhodně ano ale ne víc než fakt, že místo spánku pomáhám zesnulým najít klid.

Nakonec jsem si ale musela v hlavě udělat místo i na myšlenky ohledně práce. Dneska jsem měla zajímavé případy. První byla mladá dívka, která spáchala sebevraždu jako těhotná, protože ji znásilnil soused a zákon v jejím státě ji zakazoval potrat. Druhá byla starší paní, která měla tak mizerný důchod, že jí ani nepokryl základní měsíční výdaje. Raději si sáhla na život. Třetí pacient byl mladý muž, který se zabil z nešťastné lásky. Další muž utíkal před zákonem. Jenže neutekl a v cele se raději oběsil. Poslední pacientce bylo asi dvanáct. Ublížila si kvůli tomu, že se její rodiče hádali den co den. Nedokázala si představit, že by to pokračovalo. Dobrovolně se utopila ve vaně. Všichni se nakonec od svých problémů oprostili a šli svou cestou dál.

Vzala jsem klíč, který byl u vzkazu, a bez přemýšlení zamířila do Thanatova bytu. Slečnu na recepci jsem letmo pozdravila a vzápětí jsem už strkala klíč do panelu ve výtahu, aby se rozjel nahoru.

Thanata jsem nenašla ani v obýváku ani v kuchyni, tak jsem se přirozeně rozešla chodbou k jediným otevřeným dveřím. Dveřím do ložnice.

S každým krokem jsem byla více a více nervózní. Minulá zkušenost v této místnosti nebyla úplně příjemná. Ale mnoho věcí se za pár dní změnilo, takže jsem neohroženě prošla dveřmi a našla boha smrti, jak si stále v obleku natažený na posteli čte knížku.

Stačil mi jeden pohled do jeho očí, abychom pochopila jednu zásadní věc.

Tady jsem.

A právě tady bych taky měla být.