Cena života

7. Kapitola - Zvuk ticha

Bylo až pozoruhodné, jak rychle jsem dokázala strávit skutečnost, že pro mě existují dvě reality. V jedné jsem vozila rodiče na rehabilitace a za sestrou, starala se o domácnost a připravovala všechno na příjezd Ruben. V druhé jsem našla relativní řád a pohodu. Mými pacienti byli jen sebevrazi. Povídala jsem si s nimi o jejich problémech, snažili jsme se spolu najít cestu z patálií, která je nutily udělat to, co udělali. Mnozí byli milý a udělali můj den hezčí.

Ale i tak jsem začala pociťovat svoje vlastní problémy, se kterými jsem se jednoho dne svěřila Hypovi, který za mnou přišel po mém pracovním dni.

Seděl a skenoval mě pohledem. „Nevypadáš úplně dobře." Konstatoval jen očividný fakt.

„Děkuju." Zamumlala jsem sarkasticky, ale obratem jsem zvážněla. „Před nějakým časem jsem si všimla, že se nějak měním."

„Měníš?" divil se Hyp.

„Mám tmavší a lesklejší vlasy. Tmavnou mi i oči a naopak mi světlá pleť."

„O tomhle by sis měla promluvit s Thayem. Myslím, že ti poskytne adekvátnější odpověď."

„Hm." Sice jsem přikývla hlavou, ale ani na chvilku jsem neuvažovala o tom, že bych šla za Thanatem pro radu.

Hyp si ale nedal pokoj. „Myslel jsem ale něco jiného. Vypadáš ztrhaně."

„Já vím." Sjela jsem více do křesla. „Spíš?"

„Jsem bůh spánku. Spát nepotřebuju, ale když chci tak můžu."

„Spí Thanatos?" zeptala jsem se.

Hyp pozvedl obočí, ale odpověděl. „Nepotřebuje to. Ale ano, může spát a někdy spí. Ale poslední dobou oka nezamhouřil. Každopádně on je jedním z pár lidí, jehož sny nedokážu sledovat, takže nevím, kdy naposledy spal."

„No vidíš." Zahuhlala jsem.

„Co vidím?" Nechápal Hyp a já se mu ani nedivila.

„Můžeš zavřít oči. Můžeš snít. Můžeš vypnout hlavu. Až teď jsem schopná říct, jak lahodný je spánek. Jak lahodné je snít. Zjistila jsem, že nemůžu ani koukat do blba. V momentě, kdy si sednu, vypnu hlavu a zasním se, najednou se zjevím tady. Chápeš? Nemůžu ani koukat z okénka v autě a představovat si, že jsem zpěvačka písničky, která hraje z rádia. Nesmím se zasnít, jak líbám svého oblíbeného herce. Nesmím si představ, jaký by byl můj život bez té nehody. Můj mozek jede na sto procent čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Pořád. Sotva se vyhrabu z problému normálních dní, musím zapnout hlavu a řešit povinnosti tady." Překotně jsem se nadechla, protože mi monolog vyčerpal dech.

Hyp mi dal chvilku oddech. Koukal na mě s lítostí v očích, zbytek těla byl ale uvolněný a bez emocí.

„Chápu. Vím, že si lidé ohromně mentálně odpočinou během svých snů a ty jsi o to připravená. Ale na druhou stranu to zachrání tvoji sestru."

„Já vím. Ale jak dlouho to vydržím, než mi hrábne?"

Hyp se začal smát, čímž mě celkem dostal. „Kar, no tak. Ty jsi jedna z těch nejsilnějších osob, které jsem kdy potkal."

Usmála jsem se, ale veselá jsem nebyla. „Víš, Hype, na začátku jsem měla sílu hnout celým světem, abych všechno a všechny zachránila. Já se jen bojím, že mi dojdou síly."

„To se může stát." Přiznal můj kamarád neochotně.

Povzdechla jsem si. „Nechci už o tom mluvit."

„Měla by sis o tom promluvit s Thanatem." Přesvědčoval mě opět.

„Změníme téma." Navrhla jsem. „Řekni mi něco o tvojí holce." Mrkla jsem na něj. Už dlouho jsme o ní chtěla slyšet, ale nikdy na to nedošla řeč.

Hyp se napůl usmál a v očích mu zaplál velmi syrový a hluboký cit. Miluje ji, to je jasný. „Pasithea je ti velmi podobná. Je taky silná a myslí si, že na svých zádech unese problémy všech okolo."

„Daří se jí to?"

„Do jisté míry ano. Všeho se vzdala. Založila ústav pro choromyslné s myšlenkou, že mě tam bude potkávat a stále v to věří."

„Co se stalo?" zajímalo mě, protože mi v celém příběhu pár informací chybělo.

„Porušil jsem pravidla. A pak jsem dostal adekvátní trest od Thanata. Bohužel jistá dávka trestu se nevyhnula ani Pasithee. Víc o tom nemůžu mluvit. Museli jsme si dát sbohem. A já ji tak ztratil. Nesmíme se kontaktovat, nesmíme se bavit a přibližovat se k sobě."

„Ztratils ji." Zopakovala jsem po něm.

„Ztrácím ji už staletí. Stále dokola a vždy to bolí více a více.

„Máš jen bratra." Shrnula jsem jeho samotu, která se zračila v jeho očích.

„Někdy mám pocit, že ho také ztrácím." Sklopil pohled do klína. „Už roky něco hledá, a když už se zdálo, že to našel, vynořily se další problémy. A vzhledem k tomu, že je jediný ve vůdčím postavení tohoto světa, je na ně sám."

Nevěděla jsem co říct, takže jsem raději mlčela. Oba jsme se dotkli bolestivého tématu.

Každý jsme se tiše rejpali ve svých myšlenkách. Jen jsme společně seděli v mé kanceláři. Oba jsme byli rádi za společnost toho druhého. Nakonec se Hypnos postavil na nohy.

„Měla bys jít za Thanatem. Pokud ti někdo dokáže pomoct, je to on."

„Hm."

„Myslím to vážně."

Sama jsem se po nějaké době přesvědčila, jak moc vážně to myslel.

Práci jsem si odvedla. Pokecala jsem si s Hypem. A přesto mi ještě zbýval čas, dokud se neprobudím. Rozhodla jsem se strávit čas ve své kanceláři, než abych se dříve probudila. Koukala jsem z okna a snažila se nezasnít, protože to by mě vyslalo zpět do mé postele, když mi na dveře někdo zaklepal. Jen jedna osoba ke mně chodila na návštěvy.

„Zapomněl sis tu něco, Hype?" Byla jsem zády ke dveřím, ale i tak jsem poznala, že do místnosti vstoupil někdo jiný.

„Prý máš něco na srdci." Ozval se ode dveří Thanatos, čímž mě donutil se otočit. Když viděl můj zmatený výraz, dodal: „Hypnos říkal."

Hned mi došlo, že si Hyp pustil pusu na špacír a mě tak zařídil dostaveníčko s bohem smrti.

„Ne. Tedy teoreticky vzato ano. Ale prakticky ne." Splašeně jsem blekotala, zatímco se sexy a zároveň děsivý bůh smrti opřel o zeď vedle dveří a založil si ruce na hrudníku.

„Stačilo by odpovědět ano nebo ne."

Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych opět nezačala nesmyslně žvatlat. „Ne."

„Lžeš." Konstatoval ostře.

Nemělo smysl lhát. „Ano."

„Tak si to dáme ještě jednou. Máš něco na srdci?"

„Měla jsem, ale promluvila jsem si o tom s tvým bratrem."

Thanatos mě propaloval pohledem a moje odpověď se mu znatelně nelíbila. Nakonec se od zdi odpíchl, udělal ke mně dva kroky a pohlédl na mě ještě o něco ostřeji. „Brzo zjistíš, že jsou věci, s kterými ti pomůžu jen já."

Naskočila mi husí kůže, protože ani o jednom jeho slově jsem nepochybovala.