Cena života

12. Kapitola - Můj čas

Thanatos

Seděla na gauči v mé pracovně a byla ochotná vyměnit spánek za další půl rok v mých službách. Přemýšlela, jestli přijme moji nabídku, ale někde uvnitř jsme oba věděli, že nemá na výběr. Užíval jsem si její nerozhodnost.

Už měsíce z ní byla troska. A já to naprosto chápal. Vždyť jsem jí sebral jedinou možnost jak si mentálně odpočinout. Den od dne to s ní bylo nahnutější a konečně přišel den, kdy jí její tvrdohlavost dovolila připustit, že potřebuje pomoct.

„Platí." Kývla na mě neochotně a já věděl, že jsem zvítězil. Měl jsem ji přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Čekal jsem na tuto chvíli tak dlouho.

„Dobře." Zvednul jsem se a šel k ní blíž. „Stačí si lehnout a uvolnit se. Spánek bude probíhat tak, jako obvykle."

Kari se hystericky uchechtla. „Jako obvykle? Snad si to budu ještě pamatovat." Lehla si na bok, obličejem do místnosti a zavřela oči. Po pár vteřinách je ale zase otevřela. „Není to zas tak lehký."

„Je to lehčí než si myslíš." Povzdechl jsem si a šel jsem se opřít o stěnu na druhém konci místnosti, abych jí nechal prostor a nerozrušoval ji.

Otočila se na druhý bok tak, abych jí koukal na záda a zkusila to znovu. Na druhý pokus už usnula. Rázem jsem se i s ní přenesl do její mysli. Ve svém snu mě nemohla vidět, za to já jsem se mohl procházet po místnosti, kterou si v hlavě vymodelovala, a všechno vidět. Dokonce jsem mohl cítit i její emoce.

Ocitli jsme se v kuchyni jejích rodičů. Kari stála u dřezu a omývala nějakou zeleninu, zatímco její rodina seděla pár metrů od ní u jídelního stolu. Já jsem se držel v rohu místnosti a všechno pozoroval. Neměl jsem ani tušení co se jí honí v hlavě, takže jsem se opravdu těšil, co uvidím. Není totiž nic intimnějšího, než proniknout někomu do hlavy, do jeho nejniternějších myšlenek.

Kari

Myla jsem zeleninu, abych mohla udělat salátek k masu, ale dřív, než jsem stihla ošplouchnout rajčata, ozval se za mnou hlas matky, která naštvaně vyhrkla: „Odcházíme."

„Kam jdeme?" zeptala jsem se, protože jsme věřila tomu, že budeme grilovat. Kam jinam bychom měli jet?

„Ty nikam, ale my odjíždíme pryč. Daleko od tebe." Máma si dala ruce v bok a táta s Ruben se postavili po jejím vzoru k odchodu.

„Proč?" vzlykla jsem a ani si neuvědomovala, že brečím. Cítila jsem, že mě opouštějí. Cítila jsem strach.

„Nemáme tě rádi. Nikdo tě nemá rád. Nehodláme s tebou ztrácet čas." Vysvětlil mi táta, který na mě koukal s odporem. Hnusila jsem se mu.

„Ale, ale ..." mektala jsem a nevěděla, co říct. Nemůžou mě přece opustit!

Slova se ujala Ruben, která na mě taky koukala jako na odporný hmyz. „Jak bychom mohli zůstat, když jsi tady. Koukni se na sebe. Jsi jen chudinka, která se snaží být normálním člověkem. Ale všichni víme, že jsi jiná. Že jsi vadný kus. Že ses neměla narodit. Nikdy."

„Ale já toho pro tebe udělala tolik!" křikla jsem. „Vzdala jsem se všeho."

„Bylo by lepší, kdybys nic nedělala. Na co sáhneš, to posereš. Nic neuděláš správně. Koukni se na svoji sestru. Ta je dokonalá dcera. Ty jsi jen přítěž." Zašklebila se na mě mamka.

„Snad už tě nikdy neuvidíme." Táta se mnou rozloučil jen jednou větou s pořádným kusem hořkosti a pak se všichni otočili a odešli.