Cena života

17. Kapitola - Cesty

Thanatos

Ležela a zhluboka dýchala. Ještě před chvilkou se přede mnou svíjela a křičela moje jméno. Teď už jen v klidu leží a snaží se zorientovat. To, o čem se Kari teď zdálo, bylo překvapením nejen pro mě, ale i pro ni. Proto jsem raději zůstal na svém místě a dával jí tak prostor pro vzpamatování se. A moc dlouho jí to netrvalo. Ba naopak.

Hned jak si uvědomila kde je, se vyšvihla do sedu. Začala si nazouvat boty a já okamžitě pochopil, že se pokusí utéct. Nechtěla se kouknout mým směrem. Hrozně se styděla, jak mi napověděla rudost, která se jí nahrnula do obličeje.

Chtěl jsem něco říct. „Kari ..." Ale nenechala mě dokončit větu.

Se slzami v očích se na mě otočila, protože boty už měla obuté a chtěla odejít. „Tohle jsi chtěl? Máš pocit, že se situace zlepšila?" štěkla na mě.

Nedivil jsem se jí. Cítila se trapně a chtěla se ode mě dostat co nejdál. Měl jsem dvě možnosti: uhnout nebo ji držet v ložnici proti její vůli.

Nakonec jsem se rozhodl držet jazyk za zuby a uhnout ode dveří. Jakýmsi způsobem jsem tím možná chtěl chránit i sebe. Ale hlavně jsem nechtěl, aby mě začala víc nesnášet.

Neváhala a během okamžiku byla pryč.

Chtěl jsem vztah mezi námi urovnat. Jak s ní mám mluvit, když mě nechce poslouchat a ani vidět? A asi nejvíc mě zajímalo, jak jsem se z vraha moc stát vášnivým milencem. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že si Kari užívá popichování. Vůči mně byla submisivní. A to vyhovovalo oběma.

Z myšlenek mě vyvedl vibrující mobil v kapce. Ve svém světě tuto techniku moc nepotřebuju, ale pro jistotu ji mám stále v kapse. Nebylo moc lehké zajistit síť operátorů i v mé říši, tak si to chci náležitě užít.

„Hypne." Pozdravil jsem osobu na druhém konci linky.

„Nazdar velký bráško. Jak to s tebou vypadá?"

„Právě tu byla Karina. Dal jsem na tvoji radu a pokusil jsem se všechno urovnat."

„A proč mám pocit, že jsi to ještě o kus posral?"

„Možná protože jsem to posral." Zabručel jsem a posadil se na kraj postele.

„Seš matlák. Co se sakra stalo?" ptal se bratr a nezněl moc nadšeně.

„Dal jsem jí ještě jednu šanci. Usnula v mojí posteli a zdál se jí další sen." Nechtěl jsem se dostat k té intimní části celé historky.

„A co se jí zdálo, že se všechno pokazilo? Zase jsi ji rozpáral?"

První otázku jsem vypustil a rovnou odpověděl na druhou: „Ne, nerozpáral jsem ji. Spíš jsme se dostali do trapné situace, o kterou se nemusíš zajímat. Nakonec se ale probudila a poníženě utekla, než jsem si s ní stačil promluvit."

„Debile." Zabručel Hypnos a já se nehádal. Měl pravdu. „Hele, Thay, tohle je dost na nic, ale je na čase začít řešit Chaose."

„Já vím." Zafuněl jsem. „Mám v plánu vyrazit. Doufám, že se několik dní postaráš o chod tohohle bordelu."

„Si piš. Já to vyšperkuju tak, že to tu ani nepoznáš. Bude mejdan." Zasmál se.

„Jako bůh smrti tě varuju, že jestli něco posereš, skončíš v Tartaru. A jako tvůj starší brácha ti radím, abys to tu kdyžtak zapálil, kdyby se něco nepovedlo."

„Seš starší jenom o pár minut."

„Starší je starší." Argumentoval jsem, ale odpovědí mi byl jen smích.

„Jasný. Díky, brácho."

„Kdykoliv."

Chvilku bylo na lince ticho. Hyp nechtěl, abych za Chaosem šel. Ale já musel.

„Máš nějakou stopu? Víš kam se vydat?" zeptal se mě napjatě.

„Zašel jsem na nějaká místa, kde mohli o dědovi slyšet, ale nikdo o něm nic neví. Tak jsem se rozhodl najít místo, kde je všechno v pořádku."

„Všechno v pořádku? Neměl bys jít tak, kde je chaos? Kde je chaos je i Chaos, ne?"

Musel jsem se zašklebit nad tím, co bratr vypustil z pusy, ale plně jsem ho chápal. „Chaos potřebuje nějaké místo, kde může tropit ty svoje blbosti. To v nepořádku nepůjde."

„Tak to jsem rád, že my jsme z obliga." Oddechl si ostentativně Hyp.

„Asi bych měl vyrazit." Povzdechl jsem si.

„Nechci znít nějak upjatě a moc emocionálně, ale musím." Hyp si povzdechl a hledal slova. „Hlavně se vrať. A pokud to bude moc těžký, tak se na to prostě vykašli. Nestojí to za to. Ať tak či tak... Mám tě rád, brácho."

„Vrátím se. Slibuju."

Ukončil jsem hovor.

Nikdy jsem bráchovi nelhal. Až do dneška. Cesta za Chaosem je dost riskantní. Dokonce i matka nás od toho zrazovala.

Nikdo mi nebyl schopný říct, kde by mohl být. Za to se na mě všichni koukali jako na blázna.

Dokonce jsem zašel do takového extrému, že jsem zaběhl za vědmou, jejíž pramatka je Sibyla. Ženskou ze mě málem švihlo, ale když se ze šoku probrala, začala mě prosit, abych si to rozmyslel. Když ale viděla, že si to nerozmyslím, varovala mě, že cokoliv na konci cesty najdu, rozhodně mě to nenadchne. Pak mi nabídla desetiprocentní slevu na koupi nějakých hrnců.

Zvedl jsem se a šel k oknu v obýváku. Koukal jsem na své město a doufal, že to není poslední pohled, který jsem mu věnoval.

Není, pomyslel jsem si, protože já musím mluvit s Kari.Musím jí říct pravdu. Mám co napravovat.