Cena života

1. Kapitola - Bůh

Probudila jsem se v nemocnici. Bílé stěny a pach desinfekce mi vše prozradily. Byla jsem celá ztuhlá, ale neměla jsem žádné bolesti. Cítila jsem se jako po poledním šlofíku.

„Ale podívejme, kdo se nám to probudil." Zahlaholil někdo kousek od mé pravé ruky.

Otočila jsem hlavu a spatřila drobnou slečnu s velkým úsměvem na obličeji. Hned jsem poznala, že se jedná o zdravotní sestřičku.

„Slečno, jste v nemocnici. Počkejte tu a já se vrátím s doktorem." Sestřička odběhla dřív, než jsem stačila pozdravit, nebo se zeptat kde je moje rodina.

Při myšlence, kde je moje rodina, jsem začala panikařit. Před očima se mi začaly míhat vzpomínky na autonehodu a mě tuhla krev v žilách. Naštěstí se vrátila sestřička, která ráno vypila minimálně litr pekelně silné kávy, a za sebou vedla doktora.

„Dobrý den." Zaskřehotala jsem, protože jsem měla sucho v puse. Sestra mi hned podala kelímek s vodou, takže jsem si mohla krk propláchnout. Pocítila jsem úlevu.

„Dobrý den. Měla jste neskutečné štěstí, slečno. Za celou svou kariéru jsem takový případ neviděl." Vzhledem k tomu, že měl šediny a četné vrásky už musel vidět kde co.

„Prosím?" s heknutím jsem se posadila, ale nic mě extrémně nebolelo. Více než můj stav mě ale zajímal zbytek rodiny. „Jak je na tom má rodina?"

„Vy jste jako jediná vyvázla bez větších komplikací. Vlastně jste měla jen hlubší škrábanec na spánku. Šokem jste omdlela ale jinak nic víc. Jste plnoletá, takže vás můžeme ihned pustit domů." V ruce držel pár papírů, které musel prolistovat, aby pokračoval. „Váš otec prodělal frakturu dolní končetiny a zlomená má i dvě žebra. Kvůli otřesu mozku si ho tu ještě necháme. O něco hůře je na tom vaše matka. Má vykloubené rameno, zlomenou ruku, natrženou slezinu a silný otřes mozku. Oba mají spoustu dalších zranění, ale pro váš přehled vyjmenovávám jen ty nejzásadnější. Airbagy je trošku zvalchovaly. Pustíme je společně podle toho, jak rychle dojde k uzdravení. Doporučím jim rehabilitace a klid po propuštění, takže se obávám, že nějakou dobu budete jediný člověk v domě schopný běžného života.

Ovšem nejhůře je na tom vaše sestra. Můžete si gratulovat, že vůbec přežila. Mnohočetná vnitřní krvácení, protržená plíce, zlomená žebra, hematom na mozku, hluboké rány po celém těle a další zlomeniny. Byl bych tu opravdu dlouho, kdybych měl všechno vyjmenovat. Je v kritickém stavu. Nemohu vám slibovat zázraky. Další dva dny rozhodnou. Po příjezdu záchranky došlo k resuscitaci a jen díky rychlému příjezdu k vám a následně k nám do nemocnice nezemřela." Doktor bez zbytečných průtahů popisoval zranění všech v autě a já se uklidňovala, že aspoň žijí. Rozhodně jsem ale byla v šoku, protože slyšet, že z mé sestry je vlastně sekaná, se mnou mnoho nedělalo. Byla jsem jen vděčná za její život. Nic víc.

„Asi bych měla poděkovat tomu muži, který zavolal pomoc." Přemýšlela jsem nahlas, ale doktor se zamračil do papírů a pak na mě.

„To je asi nějaký omyl. První u vás byla řidička auta, co jelo za vámi. A ona zavolala pomoc."

„Ale na místě byl jako první nějaký muž. Chtěl Ruben pomoct." Stála jsem si za svým.

Doktor zavrtěl hlavou. „Kdepak. Vaše sestra byla zaklíněná v autě a na místě byla jako první žena. Žádný muž. Jediný muž, který byl v okolí do příjezdu sanitky, byl řidič auta, které do vás narazilo. Ale on zůstal v autě."

Projížděla jsem si v hlavě celou nehodu během propuštění z nemocnice a dala bych cokoliv za to, že jako první byl na místě nehody muž v černém obleku.

Po podepsání všech papírů si mě převzali policisté. Sepsali se mnou nějaké další papíry a odvezli mě na parkoviště, kam odtáhli naše auto. Z té sešlapané plechovky na odpis jsem vytáhla všechny naše osobní věci. Nakonec mě odvezli až domů.

Venku se stmívalo a dům byl temný, prázdný a studený. Byla jsem strachy stažená, protože moje sestra na tom nebyla moc dobře a další dva dny bude její stav nejistý. Chtěla jsem si dát horkou vanu a pak dlouhý spánek. Jenže když jsem došla do obýváku, abych tam odložila tašky s věcmi z auta, vykřikla jsem leknutím.

V křesle seděl ten muž, kterého jsem spatřila u našeho auta.

„Kdo jste a co tu děláte?" už jsem se chtěla natahovat po mobilu, ale uvědomila jsem si, že se mi během nehody rozbil. Jen tátův to přežil, ale ten byl na dně tašky. Takže jsem nemohla ani nikam zavolat.

„Jak se má sestra? Rozloučila ses?" zeptal se muž v křesle. Hlas měl stejně sexy jako vzhled. Obličej měl neutrální, ale oči mu žhnuly. Plné rty neprojevovaly žádné emoce.

„Co ty víš o jejím stavu?" zeptala jsem se znovu a snažila se nevypadat vyděšeně. Naopak jsem nasadila sebevědomý postoj a neobtěžovala jsem se s vykáním. Jenže on mě prokoukl. Jeho oči mě propalovaly, a ačkoliv jsem byla po autonehodě a měla jsem všeho až po krk, také mě rozpalovaly.

Cizinec se decentně usmál. Ano, rozhodně mě prokouknul. „Vím toho celkem dost. To já totiž rozhoduju o jejím životě."

Prohlížela jsem si ho. Dala jsem si na čas. Byl mladý, pohledný a žhavý jako peklo. Byl temný, děsivý a jako první se objevil u našeho auta. A natahoval se po Ruben. Bez známek násilného vniknutí se dostal do našeho obýváku a ví moje jméno.

V hlavě mi šrotovalo, až ze mě vypadlo: „Seš smrt."

Když se lehce usmál, vytřeštila jsem oči. To přeci není možné. Byla to spontánní věc, která ze mě vylítla. On přeci nemůže být smrt.

„Thanatos jméno mé. Bůh smrti a smrt sama." Představil se mi cizinec. Jeho kamenný obličej se trošku projasnil, ale stále na něm byl tmavý stín.

„Ty seš bůh? Promiň, ale na tohle já nejsem." Zavrtěla jsem hlavou, protože na bohy vážně nevěřím. Na druhou stranu na blázny ano. Na ty věřím bez problémů.

„Měla bys, protože je to pravda. A vím, že tvoje sestra je jen kousek od toho, aby mě poznala." Blýsklo se mu v očích a mě ztuhla krev v žilách. Najednou jsem mu uvěřila.

Na nic jsem nečekala a chytla se příležitosti. „Co musím udělat pro to, aby nezemřela? Udělám cokoliv. Cokoliv."

Thanatovi se zvedly koutky rtů. „Na deset let pro mě budeš pracovat a já ji nechám žít."

„Slibuješ mi, že se dožije vysokého věku? Že bude mít plnohodnotný život?" ptala jsem se opatrně a cítila, jak se mi vrací naděje.

„Ano. Ale výměnou za život sestry mi na deset let odevzdáš svůj spánek a duši. Kdykoliv usneš, přeneseš se do mé říše a tam budeš plnit své povinnosti. "

„Místo spánku? Pochybuju, že to moje tělo zvládne bez spánku deset let."

„Tvé tělo zůstane tady. Bude se regenerovat. V mé říši se ve stejné podobě zhmotníš a budeš až do reálného probuzení dělat to, co ti řeknu."

Váhala jsem, protože moje představivost nesahala tak daleko. Ale Thanatos mě tak dlouho váhat nenechal. „Je jen na tobě, jestli bude Ruben žít."

A bylo rozhodnuto.

„Udělám to. Na deset let ti odevzdávám duši i spánek." A moje sestra bude žít. Co by na tom mohlo být špatného?