Cena života

13. Kapitola - Ztrácím svoji víru

Thanatos

Sen se rozplynul.

Stál jsem opřený o zeď ve své kanceláři a šokovaně koukal na Kari, která se ještě probouzela a během toho křičela z plných plic. Byla slyšet bolest a velká dávka utrpění. Její kůže byla bledá a pokrytá studeným potem.

Právě jsem byl svědkem toho, jak se Karině zdálo, že jsem ji zabil. Nemilosrdně jsem ji rozpáral a do rány narval ruku. Mučil jsem ji nejen fyzicky, ale také psychicky. Řekl jsem strašné věci. A ačkoliv jsem si o její sestře nemyslel moc dobrých věcí, nikdy bych ji tím v realitě nemučil.

Sny prý prozrazují ty nejniternější myšlenky. Tohle má v sobě? Tohle všechno si o mně myslela?

Stál jsem u zdi jako opařený a neschopný pohybu. Nepohnul jsem se ani ve chvíli, kdy do mé kanceláře vystrašeně vběhl Hypnos a okamžitě se vrhl ke Karině.

Zmítala s sebou na gauči, slzy jí tekly po tváři a křičela. Zcela se ještě neprobudila, takže si u ní Hyp kleknul a snažil se ji zastavit.

„Kari, to jsem já. Hypnos. Probuď se." Vzal jí za ramena a zatřásl s ní. To už Karinu konečně probralo. Přestala křičet, ale třes a šok zastavit nemohla.

Hypnos viděl, že není úplně v pořádku, tak pokračoval v uklidňování. „Dýchej. Dýchej pomalu a poslouchej zvuk mého hlasu. Už seš vzhůru a všechno je v pořádku. Nic se nestalo."

Karina na něj zmateně koukala jen pár vteřin, pak zabloudila pohledem na mě a já v jejích očích mohl spatřit příšerný děs. Bála se mě. Cukla pohledem, načež se vrhla na Hypa, objala ho a začala brečet na jeho rameni.

V tu chvíli jsem se odtrhnul od stěny a chtěl jít k ní, ale bratr se tak rychle napnul, že jsem se raději zastavil. „Raději sem nechoď." Zabručel na mě.

Poslechl jsem a hodil zpátečku. V místnosti se nikdo nehnul. Nikdo téměř nedýchal. Netrvalo to však dlouho a Kari se vzpamatovala. Jednoduše odstrčila Hypa a utekla z mé kanceláře. Nekoukla se na mě. Nekoukla se na Hypa. Nic neřekla. Jen utekla a já věděl, že z mého světa zmizí rychleji, než bychom ji dohonili. Potřebovala čas sama pro sebe.

„Co se tady do prdele stalo?" zeptal se mě naštvaně bratr. Už stál na nohách a se zamračením na mě koukal.

„Ty to nevíš?" vzdychl jsem.

„Nedělej blbého. Moc dobře víš, že nemůžu vidět, co se jí zdá." Zabručel Hyp.

„Usnula. Zdálo se jí o tom, že jí rodina říká, jak ji nesnáší."

Hyp mi tuto polopravdu nesežral. „A?" Pozvedl obočí a čekal, až budu pokračovat.

„A taky se jí zdálo, že jsem vyvraždil její rodinu a na závěr všeho jsem zabil i ji." Přiznal jsem neochotně.

Hyp vytřeštil oči a padl na gauč, kde ještě před chvílí spala Kari. „Tak to jsem nečekal."

„Já taky ne." Hlesl jsem téměř bezhlasně. Přesunul jsem se do svého křesla a koukl se do strupu. „Mnoho snů se dá vysvětlit dvojmo, ale Hypne, tohle bylo dost jednoznačné. Jsem pro ni jen zrůda. Bojí se mě."

Hyp nic neříkal. Nebylo co. Mlčeli jsme. Nakonec se brácha postavil na nohy. A přešel až k mému stolu. Stále se mračil. Dělalo mu to zřejmě starost. „Možná by bylo dobré, kdybys kolem sebe přestal šířit hrůzu."

„To nedělám." Ohradil jsem se, ale Hyp se jen zašklebil.

„Děláš. Už dlouhé desítky let ztrácíš sám sebe. Přišel jsi o poslední zbytek lidskosti, kterou jsi v sobě měl. Zabíjí mě se na tebe koukat. Měl bys to změnit."

„Není to lehké." Bručel jsem. Sám jsem věděl, že začínám bláznit.

„Je na čase, abys jí to řekl."

„Nemůžu." Zakroutil jsem hlavou a nepřipustil si, že má pravdu.

„Ale ano, můžeš. Mluvili jsme s matkou. Pravidla už nejsou."

Jen při zmínce o návštěvě naší matky jsem začal být ještě o něco víc nasraný. „Ale bez pravidel tady bude ..." Nemohl jsem to doříct. Prostě nemohl.

Naopak Hyp s tím problém neměl. „Chaos. Ano, bez pravidel tady bude chaos a proto ho musíme najít." Oba nás mrazilo z představy toho, jak hledáme našeho dědu.

„Oba víme, že pokud ho někdo bude hledat, musím to být já. A buďme upřímní, nebude to lehký." Promnul jsem si čelo, protože o mě bojovala bolet hlavy a začala vyhrávat.

„Viděl jsi, cos s tou holkou udělal. Takhle to dál nejde. Oba jsme jí ublížili. Takhle se zničí."

Měl pravdu. Věděl jsem to a věděl to i on.

„Staletí se držíme jistých pravidel a trestáme všechny, kteří je poruší. Pak ale tyhle předem stanovené mantinely zmizí. Co budeme ksakru dělat?" vztekal jsem se bezmocně.

„Dobrá otázka, ale ruku na srdce, nabízejí se i lepší."

„Jo? Jaký?" zeptal jsem se.

Hyp si založil ruce na hrudníku. „Onehdy jsi tvrdil, že Pasithea už nebude mít další lidský život. Co to znamená? Jak budou probíhat naše životy teď?"

Jsem sice bůh smrti, ale nevěděla jsem ani za mák, jak bude proces smrti probíhat. Zemře Pasithea nadobro? Zemřeme my? Nevím.

„Nemám tušení." Zabručel jsem nahlas.

„Oba víme, že na naše otázky dokáže odpovědět jen Chaos." Konstatoval bratr.

„Já vím. Nikdo ho ale už tisíce let neviděl a cesta za ním je lemovaná utrpením. Navíc to není osoba, s kterou bych si nad pivem chtěl povídat o osobních věcech. Dá mi to pěkně sežrat."

Hyp se ke mně naklonil a zvážněl ještě o něco víc. „Musíme to udělat."

„Já vím. A taky to udělám."