Cena života

2. Kapitola - Vybledlá

Po odchodu Thanata jsem si dopřála pár minut tupého zírání do zdi. A moje myšlenky se točily jen kolem jednoho.

Ruben.

Nemohla jsem dopustit, aby zemřela. Stále jsem nevěřila tomu, že existuje nějaké božstvo, které může rozhodovat o našich životech, ale pokud je to pravda, tak dám cokoliv komukoliv výměnou za čas s mojí sestrou. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co by se stalo, kdybych odmítla a ona by zemřela. Tyhle myšlenky jsem si jednoduše zakázala a myslela jsem jen na to, jak přežiju deset let bez jakéhokoliv snu. Bez mentálního odpočinku. Bez chvíle, kdy zapomenu na všední starosti. Bylo mi totiž jasné, že sotva ukončím jeden den v reálném světě, tak začnu další den v Thanatově světě. A kdy si od toho všeho odpočinu? Za deset let. Co je ale deset let v porovnání s celým životem mojí malé sestřičky?

A najednou na mě dolehlo všechno, co se za celý den stalo. Vybavila jsem si, jak se s námi točilo auto, když vzduchem letělo na strom. Někdo křičel. Možná jsem to byla já a možná jsme to byli všichni. Ale jen já jsem vyvázla bez zranění. A teď jsem seděla doma, zatímco ostatní byli v nemocnici. A až je pustí, nastane dlouhá doba rehabilitací a další bolesti.

Slzy mi lekly po tvářích, když jsem si dopodrobna vybavovala události po autonehodě. Byla jsem najednou unavená a zničená. Adrenalin a stres mě opustily a ze mě zůstala jen vyčpělá schránka se ztracenou myslí. Ale nemohla jsem zůstat sedět na místě, protože do nové práce jsem měla nastoupit ihned. Nechtěla jsem přijít pozdě, vždyť na tom záleželo až moc věcí. Takže jsem rychle udělala jen ty nejdůležitější úkony. Musela jsem na to vynaložit všechnu sílu.

Obtelefonovala jsem příbuzenstvo, abych je informovala o naší autonehodě, dala jsem si lehkou večeři, sprchu a nakonec jsem si zalezla do postele. Samozřejmě jsem se navlékla do nejlepšího pyžama, co jsem doma měla, protože jsem netušila, jestli se „na druhém břehu" zhmotním v pyžamu nebo ne.

Myslela jsem si, že se spánkem budu mít problém, ale sotva jsem zavřela oči a trošku uvolnila tíživé myšlenky z hlavy, ucítila jsem lehký záškub. Reflexivně jsem otevřela oči, ale to co jsem viděla, mi bylo naprosto cizí.

Ležela jsem na relaxačním lehátku v malé místnosti bez oken. Jen velká lampa osvěcovala celý prostor. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych si prostor více prohlédla. Dvě protilehlé stěny byly tvořené vestavenými skříněmi a můj pohled zabloudil i na dvoje dveře. U jedněch stál Thanatos.

Zády se opíral o zeď. V přítmí byla jeho osoba ještě temnější než u nás v obýváku. „Tamty dveře jsou do koupelny, tyhle vedou do tvé kanceláře. Ve skříni máš oblečení, do kterého se můžeš převléct." Otočil se a odešel dveřmi vedoucími do kanceláře. Nic neprotahoval a nechal mi soukromí na převléknutí se. Až v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem se rozhodla vzít si své nejlepší pyžamko.

Vstala jsem a přešla ke skříni, abych zjistila, že všechno oblečení je v mé velikosti a že ho tam je třikrát víc než v mé vlastní skříni doma v pokoji. Popadla jsem ty kusy, které byly mému stylu oblíkaní nejbližší. Poskládané pyžamo jsem položila na lehátko.

Roztřeseně jsem vzala za kliku a otevřela dveře do mé nové kanceláře. V hlavě jsem měla vítr. Nebyla jsem schopná na cokoliv myslet a o čemkoliv uvažovat. Jela jsem na autopilota.

Vešla jsem do místnosti, kde byla jedna stěna tvořena pouze sklem. Museli jsme být v té nejvyšší budově široko daleko, protože jsem ze své nové kanceláře shlížela na prázdnou krajinu z velké výšky. A ten výhled byl skvostný. Z pohledu ven jsem měla klidný, ale přesto mrazivý pocit. Zelenošedá tráva byla temná, ale přesto příjemná na oči. Pláň se táhla až na obzor, kde se scházela s nebem. Slunce nebylo tak žlutobílé jako to naše. Tohle zářilo teplou oranžovou barvou. Byl to zvláštní pohled. Temný a při tom barevný. Byl plný protikladů.