Cena života

6. Kapitola - Elastické srdce

S příjezdem mých rodičů domů mi začala tvrdá vojna. Ne, že bych na ni nebyla zvyklá z mé „noční práce", ale zajela jsem se do jistých kolejí, z kterých jsem nevyjížděla. Dokázala jsem ve dne zvládat práci v domácnosti a návštěvy v nemocnici. Večer jsem šla spát brzo a všechno zvládla i u Thanata, kterého jsem viděla naposledy tehdy, kdy na mě řval. Práce s mrtvými mě nečekaně bavila. Bavilo mě to až tak, že jsem začala přemýšlet o kariéře psychiatra.

Najednou jsem ale musela do svého programu vměstnat starání se o rodiče a především litování jejich stavu, který se ale každý den zlepšoval. Nevěděli, že já musím za nehodu platit ještě dlouhé roky, zatímco oni se uzdraví a celé tohle pošahané období si budou pamatovat jen jako vzpomínku, takže mě honili jako nadmutou kozu.

Vařila jsem, prala jsem a druhým autem jsem je vozila do nemocnice za Ruben, kterou po měsíci převezli na normální pokoj. Navštěvovali jsme ji každý den. Z nehody si toho naštěstí moc nepamatovala. Ani jsem neměla tendenci se jí ptát na cizince v černém.

Jako každý den jsme seděli u Ruben v pokoji a poslouchali ji, jak si stěžuje na jídlo. „Je to opravdu odporný. Jako já fakt nevím, ale neměli by tu vařit něco zdravého a vyváženého? Já teď potřebuju něco, co mě udrží ve formě, když se nemůžu hýbat. Zdejší jídlo mě zabije. Ani mi nedají kafe." Postěžovala si Ruben už po několikáté.

„Já bych si dala kávičku." Koukla se zasněně mamka mým směrem, čímž mi dávala najevo, abych jí pro nějakou došla.

Mohla jsem ji buď přehlížet, nebo jsem mohla vypadnout pryč. Zvolila jsem si druhou variantu. „Já pro ni skočím."

„Vezmi mi taky jednu." Ozval se táta.

„Já chci taky." Přihlásila se o svoji dávku kofeinu sestra.

„Nesmíš ji. Nedávají ti ji z nějakého důvodu." Oponovala jsem ji, ale matka byla jiného názoru.

„Karino, jedno kafe jí neublíží. Přines Ruby taky kávu."

Nehádala jsem se. Bylo to totiž zbytečný. Matčiny nedostatečné znalosti medicíny byly převáženy vůdčími schopnostmi a paličatostí.

Pro jejich kávy jsem nechvátala. Sedla jsem si na lavičku a chvilku rozjímala v klidu nemocniční chodby. Koukala jsem na lidi kolem a říkala si, že každý z nich se jednou může stát mým pacientem. Docela jsem se těšila na večer, protože interakce s lidmi, kteří moji pozornost potřebují, mě naplňovala. Pozornost, kterou potřebovala mamka a tátou, nutná nebyla. Jen se jim líbila. Ale moji pacienti ji potřebovali k „životu po životě". Bylo zvláštní, jak moc jsem s nimi soucítila, ale přitom jsem se dokázala poměrně rychle oprostit od citové vazby, která mezi námi během rozhovoru vznikala. Každého jsem brala jako jedinečnou bytost, ale když odešli dveřmi pryč, byli to pro mě jen čísla a více či méně milé vzpomínky.

Podobná taktika vládla i doma. Milovala jsem svoji rodinu a bylo mi jich neskutečně líto. Jejich bolest byla i moje bolest. Ale všechny pocity museli jít stranou, když jsem v noci bojovala o Rubenin život.

Neseděla jsem na chodbě věčnost. Nakonec jsem vstala a došla do bufetu pro tři kávy. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem nedošla zpátky a nepodávala kávu rodičům.

Nepopsatelný pocit naplnil každou moji buňku a já okamžitě věděla, že si musím jít lehnout. Thanatos mi říkal, že poznám, pokud mě někdo bude chtít vzbudit, zatímco budu v jeho světě, ale zřejmě to platilo i naopak. Volali mě a já věděla, že musím něco udělat.

„Zapomněla jsem si něco v autě." Rychle jsem vrazila kávy otci do rukou, a aniž bych čekala na odpověď, jsem se rozeběhla na parkoviště.