Cena života

5. Kapitola - Vidím oheň

Večer se mi neusínalo moc dobře.

Možná to bylo povinnostmi, které mě čekaly. A možná to bylo tím, že jsem šla spát až po půlnoci, protože jsem se bála usnout a postavit se svým problémům čelem. Byl to risk. Po posledním problému bych si neměla s Thanatem zahrávat, ale nešlo to jinak.

Nakonec jsem ale usoudila, že nemůžu být vzhůru celou noc. Takže jsem si lehla do postele a zavřela oči. Cuknutí mě následně probralo do další reality.

Oblečená jsem vstoupila do prázdné kanceláře. Trošku jsem se bála, jestli tu na mě Thanatos nečeká, ale nakonec jsem si ověřila, že je vzduch čistý. Velmi jsem v to doufala a část nervozity ze mě opadla. Ta větší část ale stále zůstávala a dusila mě.

Na stole jsem měla tři složky, z čehož už jsem jednu znala. A tou jsem taky začala.

Chlapec se v mé kanceláři objevil do pěti minut. Vypadal dost zmateně a já se mu ani moc nedivila.

„Posaď se, prosím." Začala jsem bez okolků a potlačovala svoji nervozitu. Sedla jsem si naproti němu a zhluboka se nadechla. „Víš, objevila se tu taková věc." Šla jsem na to pomalu, ale v zájmu nás obou bylo lepší vyrovnat se s problémem co nejrychleji. „Nemůžeš tu zůstat. Musíš jít dál."

Dítě přede mnou začalo pomalu natahovat. „Ale říkala jste, že tu můžu zůstat. Já tu budu čekat."

Bylo mi ho líto, to ano, ale víc líto mi bylo mojí malé sestřičky. „Já vím, ale věci se změnily. Měla jsem kvůli tomu velké problémy. Ty tady totiž nemáš zůstat. Musíš se posunout dál."

„Ale co moje maminka? A co tatínek?" chlapec si otřel slzy.

„Pokud je vám určeno se najít tak se najdete. Jednou za tebou přijdou, ale ty na ně tady čekat nebudeš."

„Ale já chci."

„Já vím, ale bude mnohem lepší, když čekat nebudeš. Pochop, oni nemají tušení, že na ně čekáš. Může to trvat dlouhé roky. A za tu dobu jsou pro tebe připravený jiný zážitky. Někde je pro tebe naplánovaná hromada srandy a ty o ni přeci nechceš přijít, ne?" Ano, asi to bylo zlý takhle lákat malé dítě na něco, co vůbec nebylo jisté. Ale ta taktika se vyplácela.

„Bude tam sranda?"

„Posílám tě dál z nějakého důvodu. A slibuju, že ten důvod není tak špatný, jak se ti teď může zdát."

A bylo hotovo. Najednou jsem spatřila, že jsem svoji práci zvládla. Chlapec byl připravený jít dál. Stálo to jeho dvě návštěvy mé kanceláře, spoustu nervů a především můj špatný pocit z toho, že malé dítě posílám kamsi od neznáma.

Ostatní případy byly jednoduché. Všichni to byli sebevrazi. Stačilo si poslechnout jejich příběh a porozumět jejich záměru vzít si život. Měli problém pochopit, že od jedněch problému sice utekli, ale těm druhým se nahrnuli přímo do rány. A těm už neutečou.

S každým jsem si povídala přes hodinu a divila jsem se, jak moc mě interakce s nimi baví.

„Jak skončil ten fotbalový zápas? Pamatuju si, že jsem pouštěl troubu ve chvíli, kdy domácí prohrávali o dva góly." Chtěl vědět muž ve věku mého dědy. Byl mým posledním pacientem.

„Tak to já nevím. Já fotbal moc nesleduju." Usmála jsem se.

„To je škoda." Zabručel smutně. „Tak, slečno, já už si půjdu." Usmál se na mě a po více než hodině sám usoudil, že je na čase pohnout se dál. Moc mně tím zvedl náladu. Byl milý a hlavně ochotný poslouchat co mu chci říct a jak důležitě je, aby se tu nezaseknul.

Všechen dnešní progres jsem ještě vpisovala do počítače, když jsem si uvědomila, že tohle je asi to, co mám dělat. Já ty lidi nemám posílat jen tak pryč. Já je musím poslechnout, popovídat si s nimi a podpořit je. To, aby chtěli jít dál je jen a jen na nich. Nikdo to za ně rozhodnout nemůže.

Ťukání na dveře mě odtrhlo od myšlenek.

„Ano!" Zavolala jsem a dveře se na můj povel otevřely. Nečekala jsem, že v nich uvidím Hypa. Usmíval se na mě a já mu úsměv oplácela.

„Ahoj, Kari. Jen jsem tě chtěl pozdravit." Trošku se ošil a mě bylo hned jasné, odkud vítr fouká.

„Ahoj, Hype. Pojď prosím dál. Asi si slyšel, co se mi včera stalo."

Hyp si sedl do křesílka, kde většinou sedí lidé, se kterými mluvím. „Thay už mi to říkal. Ale chci, abys věděla, že tohle se může nováčkovi klidně stát. Vlastně se to může stát i někomu, kdo s tím má delší zkušenost, neboj."

Sedla jsem si naproti němu a vzdychla. „Ale Thanatos nebyl úplně spokojený s tím, co jsem provedla."

„Cena života tvé sestry nebude zas tak malá jak by se dalo na prvý pohled zdát."

„To ani náhodou." Zašklebila jsem se. „Ale jsem ochotná obětovat všechno, aby žila dál. Je to přeci moje sestra."

„To chápu. Já bych pro Thanata udělal taky první i poslední. Jsme si dost blízcí." Hyp uznale pokýval hlavou. Byl první osobou, která uznala můj záměr zachránit Ruben.

„Jste dvojčata, ještě aby tomu bylo jinak. A jak ty vlastně zapadáš do tohohle rodinného podniku?"

Hypnos se zamyslel. „Já ti vlastně ani nevím. Chodil jsem pro zemřelé ve spánku, ale něco se stalo a já zůstal sedět v kanceláři na zadku."

„Co se stalo?" ptala jsem se zvědavě a doufala, že netlačím moc na pilu.

„Zamiloval jsem se." Hyp koukal do prázdna a byl myšlenkami mimo moji kancelář a dokonce i mimo tento svět. „Nechal jsem na ní následky svých činů a za vše teď musím platit vysokou cenu."

„To je mi líto." Špitla jsem potichu.

Hyp se s trhnutím probral z mini transu a opět nasadil úsměv. „Vidíš? Každý dělá chyby. Chci, abys věděla, že za mnou můžeš kdykoliv přijít, když budeš chtít, nebo když si budeš potřebovat s někým promluvit. Budu tu a budu poslouchat."

Málem mě jeho nabídka přátelství dojala.

„Budu s tebou počítat, Hype. Ale jen za podmínky, že i ty můžeš přijít za mnou. Když budeš potřebovat někomu říct třeba o té své lásce, klidně přijď. Zajímalo by mě, kdo ulovil tvoje srdce. Musí to být ohromná šťastlivka."

„Já byl šťastlivec." Usmál se a šeptem dodal: „Dokud jsem to neposral." Tento dovětek jsem už asi slyšet neměla, ale neušel mi. „Jak to s tím klukem dopadlo?" zeptal se.

„Poslala jsem ho pryč. Vyřešila jsem to. Ale nebylo to nic příjemného." Tentokrát jsem se ošila já.

„Chápu. No nic. Už budu muset jít. S bráchou teď pracujeme na něčem velkým a měl bych se k tomu vrátit."

„Na čem?" moje otázka Hypa znatelně zarazila. Zřejmě mi prozradil něco, co bylo jen mezi ním a Thanatem.

„Na takovém průzkumu."

„Dobře. Tak hodně štěstí. A někdy za mnou zase přijď."

„Nebo přijď ty za mnou." S mrknutím odešel a já zase byla sama.

Tentokrát jsem se už ale necítila tak marně jako posledně a s dobrým svědomím jsem se mohla jít probudit do nového dne běžného života.

Myslela jsem si, že mě ta práce neovlivní. Myslela jsem si, že jen odpracuju svůj díl a pak budu volná. Neuvědomovala jsem si, že už druhý den do mě prostupovala temnota, kterou oplýval každý v Thanatově světě. Byla tekutá jako med a spalující jako oheň. Spalovala všechno, co jí přišlo do cesty. Nebylo od ní úniku. A nejhorší bylo, že po nějaké době jsem od ní ani unikat nechtěla. Přijímala jsem ji a užívala si, jak mě spalovala a měnila.