Cena života

8. Kapitola - Nic se neláme tak jako srdce

Ruben se vrátila domů dříve, než se předpokládalo. A pokud jsem si myslela, že jsem do té doby dost vytížená, s jejím příjezdem jsem názor změnila. Dostala jsem se do pekla.

„Karino, přines mi prosím ten časopis, co je na botníku." Požádala mně Ruben ležící na gauči.

„Táta je blíž." Odpověděla jsem jí od počítače, kde jsem si zrovna zamlouvala kolej. Čas odjezdu na školu se totiž blížil mílovými kroky a já se chtěla ujistit, že mi nepřidělí pokoj s třemi spolubydlícími, se kterými by bylo dost obtížné dodržet domluvu s Thanatem.

„Jenže ty seš zdravá." Prskala na mě drze sestra.

„Ano, ale doktor říkal, že by se už oba rodičové měli zapojovat do běžných činností."

„Jenže já bych se nedokázala kouknout do zrcadla, kdybych po nich něco chtěla po tom, co se jim stalo během nehody. Neměli jen škrábnutí... Na rozdíl od tebe." Poslední věta mě katapultovala z křesla a já jí opravdu pro onen časopis došla.

A takových situací přibývalo. Ve všech jsem se snažila, abych po ní něco nehodila. Například nůž.

„Karino, přidáš mi tu cuketovou polévku?" štěkla na mně u jednoho oběda, kterého se nezúčastnili rodiče, protože byli u dědy.

„Ale no tak, Ruby, hrnec je hned před tebou. Zvládneš si nandat." Povzdechla jsem si.

„Bolí mě to vykloubené rameno."

„Po té době už tě nemůže bolet."

„Vážně si to myslíš? Co ty o tom víš, když jsi neměla ani modřinu.

Polévku jsem jí nalila. A dokonce jsem se pokusila o smířlivý úsměv.

„Dala bych si lososa." Posteskla si jednoho sychravého odpoledne.

„Hm. Škoda že ho nemáme."

„Tak pro něj dojeď. Potřebuju mastné kyseliny. Jsou zdravé."

„To jsou, no." Přitakala jsem od hromady ponožek, které jsem musela zašít. Ani to nemohla vleže udělat moje sestra. „Ale já se pro nějakou rybu rozhodně nikam nepoženu. Máme v troubě kuře."

„Nezdá se ti, že je to vůči mně nefér? To jako chceš, abych si tam dojela sama?" začala vyšilovat Ruben hystericky. „Měla bych odpočívat a jen ležet. Chci toho tolik?" Pravdou bylo, že den před tímto výstupem jí doktor poradil, aby už zkoušela jisté lehké cviky a pohyby.

Nehádala jsem se a k večeři připravila lososa podle jejího přání. Z kuřete jsem udělala pomazánku k snídani.

Všechno jsem byla schopna zkousnout až do doby, kdy jsem omylem vyslechla Rubenin hovor s kamarádkou po telefonu. Šla jsem z koupelny do postele a na chodbě u jejího pokoje jsem se stala svědkem jejich rozhovoru.

„Chápeš to? Ona je prostě zdravá. Nic se jí nestalo. Ona neměla ani modřinu. Nejvíc jsem to schytala já. A i přes to má strašný problém mi něco donést. Jako já nebudu volat kvůli všemu tátu s mámou. Jsou už víceméně zdraví, ale co si myslíš? Raději někam poženu Karinu, než rodiče. Furt jsou na nemocenský, tak ať si odpočinou. No jasně. Karina stejně za nějakou dobu odjede na školu, tak ať se trošku snaží, zatímco tu ještě je. Jo.... No jasně.... Já si to taky myslím. A víš co je nejhorší? Jo ... No to taky. Ale úplně nejhorší je, že Karina chodí spát v určitou dobu. Nemůže být prostě vzhůru o hodinu víc. Kdepak. Ona musí mít pravidelný spánek. Chápeš to? Tak přes den si stěžuje, že má málo času, že nestíhá skákat, jak já pískám, ale hlavně že spinká. Ale neskáká. To víš, že ne. Já toho tolik nechci. Ale když něco chci, tak si řeknu, že jo. Už několikrát spala skoro do oběda. Tak ať se pak nediví, že nestíhá práci doma, když furt chrápe."