Cena života

3. Kapitola - Znamení dob

Práce byla lehčí, než jsem si myslela. Vyznat se v počítači bylo intuitivní a do papírových složek stačilo vložit papír s poznámkami ze sezení s „pacienty".

Seznam těch, s kterými jsem si měla promluvit, jsem měla na stole na papíře, ale i v počítači. Byly to jen dvě jména. Zřejmě jsem si na nich měla vše nacvičit a pořádná práce na mě bude čekat až další den.

Zatímco jsem seděla za stolem, uvědomovala jsem si, jak moc chci být u své rodiny. Chci jim říct, jak je miluju. Chci vzít Ruben za ruku. Chci se ujistit, že se její stav zlepšuje. Ale místo toho koukám do počítače a hypnotizuju jména dvou osob, kterým budu muset vysvětlit, jak je smrt fajn a jak by měli ve své cestě pokračovat dál a to i přes strach a zmatení, které asi pociťují.

Když jsem se přemluvila k práci, stačilo kliknout v počítači na jedno jméno a do pěti minut mi daná osoba klepala na dveře.

„Dále." Zavolala jsem ke dveřím a následně se divila, že v nich stojí jeptiška.

„Dobrý den, prý jste se mou chtěla mluvit." Zavřela za sebou dveře.

„Ano, chtěla. Prosím, posaďte se." Pokynula jsem ke křesílkům. Najednou mi došlo, že nemám ani páru o tom, co mám říkat. Hovor se ale nakonec vyvinul sám.

Obě jsme si sedly a já se koukla do přiložených informací v její složce. „Koukám, že tu jste už poměrně dlouho." Konstatovala jsem.

Jeptiška sklopila zrak na ruce ve svém klíně. „Ano. Abych pravdu řekla, jsem zklamaná."

„Z čeho jste zklamaná?" zeptala jsem se a pohledem jsem zabloudila ke krajině za oknem. Já jsem rozhodně zklamaná nebyla, ale možná je to tím, že nejsem mrtvá.

„Ve vaší složce máte určitě napsáno, jaké jsem víry. A moje víra mě připravila na jiný konec. Vlastně jsem čekala úplně něco jiného, ale místo toho jsem se objevila v pekle."

Nevěděla jsem toho mnoho, ale v jednom jsem si byla jistá. „Sestro, snad vám nevadí, že vám tak říkám, vy nejste v pekle. Zemřela jste a teď je jen na vás, jestli se posunete dál, nebo ne."

„Kam se mohu posunout?" zeptala se se zájmem.

„To zjistíte jen vy. Já mrtvá nejsem, zůstávám tady. Nevím, co vás čeká, ale ani vy to nezjistíte, pokud to nezkusíte."

„To není fér." Zaskuhrala sestra a v očích se jí objevily slzy.

„Ale no tak. Zamyslete se. Co je více fér než smrt? Ta se nikomu nevyhne, čeká na každého. Ale ne pro každého nutně musí znamenat definitivní konec."

„Můj konec přišel ve chvíli, kdy jsem v lese sebrala ty houby." Podotkla sestra a já v papírech našla, že její smrt byla způsobena otravou houbami.

„A teď jste tady. Jste teprve na začátku konce. Na zem se už nevrátíte. Ale můžete se rozhodnout o dalším kroku. Buď bude vpřed, nebo vzad. Je to na vás."

Sestra se zamyslela a já najednou spatřila, že se v ní něco zlomilo. Jakoby najednou byla schopná hnout se z místa. Byl to jen pocit, ale byl správný.

„Máte asi pravdu. Už nemám co ztratit." Pokrčila rameny a usmála se. „Ještě o něčem si se mnou chcete promluvit?"

„Ne, to je asi všechno. Nashledanou." Usmála jsem se na ni zpátky a poslala ji pryč.

Rozhovor s jeptiškou byl krátký a lehký. Těžší bylo papírování, s kterým jsem si taky musela poradit. Psala jsem protokol a u poslední stránky se se zaklepáním otevřely dveře, v kterých stál Thanatos.