Cena života

9. Kapitola - Na ostří nože

S posledním kliknutím počítačové myši mi někdo zaklepal na dveře. Za chvilku mi měl zvonit budík, ale na jednu krátkou návštěvu jsem si čas udělat mohla.

„Dále." Zavolala jsem tím směrem a ani se nedivila, když mi do kanceláře vstoupil Hyp. „Ahoj, čemu vděčím za čest, mít tu boha spánku?"

„Ahoj, Kari. Jen jsem se tě přišel na něco zeptat." Hyp nevypadal zcela v pořádku. Byl trošku napnutý a možná i nejistý. Takhle jsem ho ještě neviděla.

„Sedni se a povídej." Pobídla jsem ho s úsměvem, který mi ovšem neoplatil.

Přesunuli jsme se do křesílek a tu chvíli jsem se utvrdila v tom, že je něco jinak, špatně.

„Dneska jsi tu měla chlapa jménem Oliver." Neptal se, jen konstatoval. Zamračila jsem se, protože jsem opravdu nechápala, kam tím míří. „Chci vědět, co ti říkal."

Zarazila jsem se a dvakrát zmateně zamrkala. „Ne."

„Jak jako ne?" ptal se Hyp trošku překvapeně. Zřejmě nebyl zvyklý na odpor. „Ty mi neřekneš, co ti říkal?"

„Přesně tak. Ty informace jsou osobní. Podstatné věci jsem napsala do jeho složky, v které si můžeš počíst. Tedy pokud k ní máš přístup. Ale já ti rozhodně nic prozrazovat nebudu. Je to jeho osobní věc. Sebevražda je podle mě dost intimní na to, abych o ní mluvila s někým cizím."

„Karino, jako bůh spánku tě žádám, abys mi řekla všechno o Oliverovi." Začal na mě startovat, ale já se nenechala vyprovokovat.

„Ne." Trošku jsem se napjala, protože atmosféra zhoustla a čekala jsem výbuch emocí.

Hyp vyskočil na nohy a poměrně rychle se rozčílil. „Myslím, že nevíš, s kým mluvíš. Já tě o to neprosím, já ti to nařizuju."

„Se vším respektem, který k tobě chovám, ti chci připomenout, že mým šéfem je tvůj bratr." Také jsem se postavila. Nehodlala jsem k němu ze sedu vzhlížet. Postavila jsem si hlavu. Nehodlala jsem mu nic říct. Neměl právo znát tak osobní informace. Bůh spánku nebo ne, tohle nebylo v jeho pravomoci.

„Respekt si strč za klobouk. Já chci vědět, co ti ten chlap říkal. A chci znát každé jeho slovo! V jeho složce rozhodně není všechno." Hyp zvyšoval hlas.

A ani já jsem se s hlasitostí svého projevu nijak neklidnila. „Tohle na mě nezkoušej. Povýšenecký kecy si nech od cesty. Ale místo toho mi můžeš říct, proč to chceš vědět."

„Do toho ti nic není. Dělej si svoji práci." Vystartoval po mě Hypnos, ale já neuhnula ani o píď.

Naopak jsem k němu přistoupila a zabodla prst do jeho hrudníku. „Do toho je mi hodně. V momentě, kdy vejdou mrtví do mé kanceláře, se stanou mojí starostí. To, co říkal, bylo jen pro mé uši. Posunul se dál. Svůj úkol jsem splnila. On svůj úkol taky splnil. Takže si tu nevyskakuj."

„Nevyskakuj? Ještě jednou na mě takhle promluvíš a budeš litovat toho, že tvoje sestra nezemřela!" Hypnos byl nasraný, ale já byla ještě víc. Nebyla jsem poslední měsíce v takovém rozpoložení, abych přehlédla jeho poslední poznámku.

„Ještě jedno slovo o mé sestře a přísahám, že ti nakopu prdel tak, že ti nebude nic platný, že jsi bůh. Já svoji práci splnila, tak se mi nepleť pod rukama a jdi si plnit dělat své vlastní úkoly." Nehtem ukazováčku jsem ho bodala do hrudní kosti. Necítil to, a pokud ano, dělal jakoby nic.

„Neodejdu odsud, dokud mi neřekneš, co říkal o Auroře."

Odtáhla jsem se od něj a přimhouřila oči. „Jak víš, o kom se mnou mluvil?"

„To není tvoje věc." Odpověděl mi arogantně a tím mě dopálil ještě o něco víc.

„Není to moje věc? Fajn. Oliver a jeho život není ani tvoje věc. A teď buď tak laskavý a vypadni z mojí kanceláře."

„Ty mě odsud vyhazovat nebudeš. Neuvědomuješ si, jak moc nad tebou v pracovní hierarchii jsem? Co bych s tebou mohl udělat? Vezmi rozum do hrsti a pověz mi, co ti říkal!" Nepoznávala jsem ho. Křičel na mě jako by mě neznal. A vlastně jsem nepoznávala ani sama sebe. Taky jsem řvala. Asi to bylo tím, jak jsem se poslední dobou cítila. Povolil mi ventil a já všechny emoce prskala kolem sebe.

„Až naprší a uschne! Hleď si svého!"

„Vážně? Mám si hledět svého? Ale já to dělám. Aurora je lidské jméno mé ženy. Aurora je vlastně Pasithea a já chci vědět, co o ní ten malý skrček říkal!"

„Já tvoje osobní problémy řešit nebudu..." Než jsem mohla pokračovat, Hyp mě přerušil.

„To po tobě ani nechci. Ale možná by stálo za to, aby sis začala řešit svoje vlastní problémy."

„O čem to mluvíš?" ztlumila jsem hlas do normálu. Někde v podvědomí jsem věděla, o čem to mluví. Ale nechtěla jsem to slyšet.

„Ty jsi tak slepá. Nebo ne? Nevidíš, jak tě rodina přehlížela po nehodě? Nevšimla sis, že se tě nikdo nezeptal, jestli jsi v pořádku? Nevšimla sis, jak protěžují tvoji sestru? Copak nevidíš, jak tě teď rodina jen využívá? Tvoje sestra je mrcha, která těží ze svého zranění, zatímco ty jsi tady. A jestli si myslíš, že na tobě není vidět, jak moc trpíš a jak moc bys chtěla zavřít oči a snít, tak se sakra pleteš."

Během těch slov jsem zamrzla na místě. Hyp si musel všimnout, že mě jeho slova bolí, ale nepřestal. Přidal na razanci.

„Nic nevíš. Nevíš, co mají v hlavě. Jenže já jsem bůh a vím, o čem se jim zdá a o čem přemýšlí. Na rozdíl od tebe vím, že jim doktor doporučoval, abys šla na terapii kvůli nehodě. Jako jediná jsi vyvázla a musela jsi na sebe vzít tíhu celé té situace. Jenže tvoji rodiče odmítli. A víš proč? Protože by ses o ně nemohla starat. Obhájili si rozhodnutí nechat tě topit v problémech tím, že zlomené kosti tvé sestry jsou důležitější než tvoje zlomená duše." Zmlknul a po jeho hlasitém projevu nastalo hrobové ticho. Ani nevím, jestli jsem dýchala. Ale jistá jsem si byla jednou věcí. Nebyli jsme sami. Hyp za sebou totiž nezavřel dveře a náš dialog musel být slyšet až ven. Nebo do Thanatovy kanceláře. Protože to by pak vysvětlovalo, proč se bůh smrti opírá o rám dveří do mé kanceláře. Nic neříkal. Ale jeho obličej prozrazoval více, než bylo třeba. Byl vzteklý a já jsem usoudila, že jsem udělala chybu, když jsem Hypovi odporovala. Ale po všech těch slovech už bylo pozdě.

„Zlomená duše, říkáš? Tím pádem bych o tom měla něco vědět. A proto ti o Oliverovi nic neřeknu. My zlomené duše totiž držíme při sobě." Po tváři mi tekla jedna jediná zbloudilá slza. Nevím proč. Jeho slova mě sice bolela, ale necítila jsme hluboký zármutek. Vlastně to bylo jako bych všechny emoce vypla a jen na pozadí, někde v dálce, jsem viděla, jak bych se měla cítit. Ale cítila jsem se tak? Ne.

Chtěla jsem utíkat do šatny, ale moje nohy s tímto nápadem nesouhlasily. Místo toho mi stačilo zavřít oči. Zmizela jsem z kanceláře. Zmizela jsem z jejich světa. Probudila jsem se ve své posteli.

Zaspala jsem o hodinu. Ale bylo mi to jedno. Na ničem mi nezáleželo.

V tu chvíli jsem nevěděla, že všechny moje emoce byly dány pod zámek. A kdo je tam zavřel? Temnota, která už byla v každé mé buňce.