Cena života

15. Kapitola - Znovu

Se spánkem jsem neotálela. Nemělo to cenu. Navíc jsem měla jistě na stole hromadu složek, kterou se musím prohrabat.

Jenže tohoto očekávání jsem se zbavila v momentě, kdy jsem se na svůj stůl v pracovně koukla. Nebyl tam ani lísteček. Ani v počítači jsem nenašla jedinou stopu po dnešních pacientech.

Byla jsem okamžitě vzteklá. „Co to kur..." Nedokončila jsem větu. Místo toho jsem vyskočila na nohy a nasraně dupala do Thanatovy kanceláře. Plán A s názvem „Vyhnout se Thanatovi" okamžitě vyletěl oknem. Vlastně všechny plány vzaly za své. Místo toho mě vztek poháněl k tomu, abych se mu postavila tváří v tvář, jako jsem to už vlastně udělala se svojí rodinou.

Já jsem se opravdu snažila pokračovat v noční práci jako by se nic nedělo. Ale jak mám pokračovat v práci, když nemám s kým pracovat? Takže se nadá nic dělat. Tohle si přeci nenechám líbit.

„Je tam?" kývla jsem směrem ke kanceláři, když jsem došla na recepci.

„Ne." Recepční mě zastavila na poslední chvíli, neboť jsem byla jen metr od kliky.

Musela jsem se otočit a vrátit se k jejímu pultíku. „Jak jako ne? Kde je?"

„Je u sebe." Odpověděla nevinně slečna, jejíž jméno jsem ani po roce neznala. „Upozorňoval mě, že sem přijdete a budete se po něm ptát.

„Tak to je opravdu moc chytrý chlapec." Zahučela jsem jedovatě.

„A chtěl, abych vás instruovala, jak se za ním dostat." Zamračila jsem se, když slečna sáhla pod pult a vytáhla klíč. Ona si toho nevšímala. „Tímto druhým výtahem se dostanete o patro výše, kde se nachází Thanatův byt. Stačí vsunout tento klíč do panelu ve výtahu a on se tam rozjede sám. Pak máte jít doprava až do poslední místnosti."

Vyjeveně jsem zírala na klíč, než jsem pochopila, co se ode mě očekává.

„Já mám jít do Thanatova bytu?" zeptala jsem se, jen abych si svoji domněnku ověřila.

„Ano." Usmála se na mě dívka zvesela.

„Jednou mi budete muset prozradit, kde berete všechno to nadšení a entuziasmus." Zahučela jsem a popadla klíč, který přede mě položila.

Ve výtahu jsem našla panel, který měl umožnit cestu nahoru. Se zaváháním jsem se řídila podle instrukcí a o pár okamžiků později jsem vystoupila v tom nejparádnějším a nejmodernějším bytě, který jsem kdy viděla. Stála jsem v obýváku s překrásným výhledem. Po levé straně byla velmi prostorná kuchyň.

Jenže já jsem věděla, že se musím dát doprava. Širokou chodbou jsem měla namířeno k poslední místnosti, do níž byly otevřené dveře.

A byly to dveře do ložnice. To jsem ale zjistila, až když jsem tam stála. Přede mnou byla ohromná postel, která mě lákala k spánku. Černé povlečení kontrastovalo s bílými zdmi a ladilo s tmavou vinylovou podlahou. Dva noční stolky, komoda a osvětlení. Nikde nebyla jakákoliv barva. Všechno bylo jen v bílé barvě nebo šedočerných odstínech. I tak z místnosti nebyl cítit chlad.

Můj periferní pohled zaznamenal pohyb zleva. Cukla jsem s sebou a otočila se na Thanata, který zrovna vylezl ze dveří, které podle vycházející páry vedou do koupelny. Měl na sobě jen černé kalhoty a černou košili si zrovna zapínal. Měla jsem tu čest vidět i to, co pod košilí skrýval. A byla to velká bomba.

Při pohledu na jeho pekáč buchet a prsní svaly se mi odkrvil mozek, ale v rekordním čase jsem se pokusila vzpamatovat, abych využil momentu překvapení. Jak překvapený ale mohl Thanatos být, když pro mě připravil klíč od svého bytu?

„Proč jsem tady. Dneska se nenašel ani jeden sebevrah?" nasadila jsem okamžitě jedovatý tón, který, jak se zdálo, Thanata vůbec nepřekvapil.

„Dneska pro tebe mám jinou práci." Dopnul si košili a přešel ke dveřím tak, aby mi zablokoval únikovou cestu. „Lehni si."

„Zbláznil ses?" lekla jsem se a vykřikla.

Povytáhl na mě obočí a zašklebil se. „Ne. Lehni si." Nařídil mi hlasem, který nepřipouštěl odmítnutí.

Jenže já jsem neposlechla. Založila jsem si ruce na hrudníku a vybouchla. „Jsi blázen. Hele, já jsem se opravdu chtěla snažit zapomenout. Chtěla jsem včerejšek vypustit z hlavy. Ale ty jsi neskutečný. Ty mě prostě nenecháš dělat moji práci? O co se snažíš?"

Thanatos se založenýma rukama poslouchal každé mé slovo a propaloval mě pohledem. Počkal, až domluvím, než mi klidným hlasem odpověděl. „Chci ti dát ještě jeden sen."

„Po tom včerejšku mě chceš ještě trápit? Mám se ti upsat ještě na jeden půlrok? To neudělám. Zapomeň."

„Prominu ti šest měsíců, které jsi nabrala kvůli té noční můře."

Stála jsem naproti němu a neměla jsem slov. Nevěděla jsem co říct, tak jsem jen mlčela, než jsem se dala dohromady. „Seš hajzl. Víš, že na tuhle nabídku nemůžu říct ne."

Odpovědí mi byl jen vševědoucí škleb, který mi prozrazoval, že to přinejmenším tušil.

Nemělo cenu dělat scény. „Kam si mám lehnout?" zeptala jsem se a cítila se jako poražená.

„Kam myslíš? No přeci do postele."

„To je tvoje postel." Odporovala jsem, protože mi bylo nepříjemné lehnout si do peřin, v kterých před chvilkou ležel on.

„Seš opravdu pozorná. Nic ti neuteče." Konstatoval ironicky. „Už si sakra lehni."

Pokrčila jsem rameny, sedla si na kraj postele, skopla svoje boty a pak jsem si lehla.

„Teď bys měla usnout. Ale nevím, jestli jsi schopná se uvolnit v pozici, v které obvykle leží mrtvoly v rakvi."

„Když na mě budeš mluvit a budeš mě provokovat, jistojistě neusnu." Zabručela jsem a silou stiskla svoje víčka, jakoby to snad mělo urychlit usnutí. Nepomohlo to. Navíc jsem si svoji polohu uvědomovala tak moc, že mě z ní bolelo celé tělo. Nakonec jsem se musela pohnout. Otočila jsem se na bok. Ležela jsem nohama k Thanatovi, který se ironicky uchechtnul.

„Já to říkal."

„A pokud řekneš ještě něco dalšího, přísahám, že neusnu už tuplem."

Thanatos už ani nehlesnul. Já jsem konečně ležela v pozici, z které mě nebolelo celé tělo. Ležela jsem na té nejlepší matraci a polštář voněl jako Thanatos. A ačkoliv mi jeho přítomnost nebyla moc příjemná, uvolňovala jsem se každým okamžikem o něco více.

Až jsem nakonec usnula.