Cena života

Epilog 1/2 - Příliš dobrý v loučení

Thanatos

„Seš debil." Hypnos seděl naproti mně v obýváku a koukal na mě jako na cizího. Ani jsem se mu nedivil. Právě jsem mu prozradil, co jsem udělal své ženě.

„Díky. Tohle je přesně to, co jsem od tebe chtěl slyšet." Povzdechl jsem si.

„A co sis myslel, že ti řeknu? Odehnal jsi od sebe svoji životní družku." Hyp viditelně nesouhlasil s tím, co jsem provedl. Jak jsem to poznal? Šermoval kolem sebe rukama jako zběsilý.

„Neodehnal jsem ji. Má právo na to žít. Jen jsem jí to umožnil. Nemohl jsem ji tu držet."

„Jasně." Uchechtnul se ironicky Hyp. „Odstřihl jsi ji od tohoto světa a s loučením jsi to taky moc nepřeháněl."

„Nechtěl jsem prodlužovat agónii."

Možná jsem se měl rozloučit, ale to by znamenalo připustit, že se už možná nikdy neuvidíme. Věděl jsem, že by se Kari zeptala, kdy se znovu setkáme. A já na to neměl odpověď. Loučení by bylo definitivní a to jsem nemohl dopustit.

„Hele Thanate, neříkám, že to, co jsi udělal, nepotřebovalo neskutečnou dávku odvahy a sebezapření. Možná to bylo i správně. Ale musíš uznat, že to, jak jsi to udělal, bylo naprosto děsný. Využil jsi jejich autonehody, abys ji sem dostal. Tady ses k ní choval jako k cizí a když už sis uvědomil, že držet si ji od těla je špatně, bylo pozdě. A ani nechci vědět, jak se cítila, když usnula a ráno se vzbudila ve své posteli, aniž by se sem přenesla. Ta holka musela šílet."

„Máš pravdu." Zabručel jsem. „Ale měl jsi ji vidět, když jsem prosil, aby zůstala se mnou. Kdyby zůstala, vždycky by to bylo mezi námi. Připravil bych ji o život a je jedno, kolik už jich prožila. V tuhle chvíli totiž záleží jen na tom, který žije teď."

„Jo, ale my dva teď můžeme jen doufat, že své ženy ještě někdy najdeme."

„Proto najdeme Chaose." Oznámil jsem odhodlaně.

Hyp se jen zamračil a koukl na mě jako na blázna. „Co blbneš? Jednou jsi to už zkusil."

„Zkusím to znovu. A tentokrát to nevzdám jen tak bez boje. Najdu Chaose a klidně z něj vymlátím odpovědi."

„Seš blázen!" křikl na mě Hyp. „Minule jsi jen zázrakem nebyl nakopán do zadku od Harpií, Sirén, Kyklopů, Chimér nebo jiných zrůd, který by ti mohly náramně spravit fasádu."

„Něco udělat musím. Nemůžu jen čekat."

„Budeš muset. Protože jediné, co teď bezpodmínečně musíš pro Karinu udělat, je zůstat naživu. Chaos si nás najde. A pak se můžeš ptát, na co chceš. Ale do té doby zůstaneš tady na prdeli a budeš čekat tak, jako čekám já."

Koukal jsem na svého bratra a něco jsem si uvědomil. „Kdy ses stal tak rozumným? Konečně jsi dospěl?"

Hyp se jen zasmál. „Dospěl? Víš kolik mi je?"

„Vím, jsme stejně starý."

Oba jsme se dali do smíchu, ale nakonec jsme opět zvážněli.

„Ve vztahu s Pásitheou jsem toho posral už tolik, že nemám zájem o další problémy. Lidský život je v porovnání s naší existencí jen malý okamžik, ale přesto každá sekunda bez mojí ženy bolí. Ale kvůli ní počkám."

„Brácho, ty seš filozof." Uznale jsem pokýval hlavou, protože měl v jedné věci naprostou pravdu. Pro naše ženy teď musíme jen čekat. „Jen je divné za ně nebojovat." Povzdechl jsem si.

„Možná teď musí ony bojovat za nás. Hele já fakt nevím, co tím ten náš stařík zamýšlí. Ale jestli ho někdy potkám, bude mě stát všechnu sílu nezabít ho."

„Luskne prsty a bude z tebe prach. Takže v zájmu všech se oba budeme muset uklidnit." Klidnil jsem svého bratra, který se rozčílil jen při myšlence na našeho dědu.

.

.

.

Každý den jsem čekal na to, kdy na dveře mé kanceláře zaklepe Kari a všechno bude tak, jak má být. Trvalo mi pár týdnů, než jsem se dal do kupy. Do té doby jsem byl naštvaný na všechno, co dýchalo a dokonce i na to, co nedýchalo. Proto se mi raději všichni klidili z cesty.

Po čase jsem svým způsobem začal obdivovat Hypa, že se snaží dělat vtípky a odlehčuje stále atmosféru zábavou. Protože najednou jsem věděl, jak se cítí. Najednou jsem poznal, co za hloubavou bolest den co den prožívá.

Ale oba jsme mohli jen čekat a doufat, že všechno bude hrát v náš prospěch.