Cena života

11. Kapitola - Pomoc!

Září pro mě bylo zlomové. Přestěhovala jsem se na kolej a musela jsem si zvyknout na nový režim. Sice jsem se zbavila všech starostí ohledně domácnosti, ale nastal horší problém. Škola.

Brzo ráno jsem musela vstát, jít do školy, kde jsem byla až do pozdního odpoledne, a až pak jsem se mohla věnovat uklízení, sociálnímu životu nebo dalšímu učení. Moje spolubydlící byla dívčina z ciziny, takže po mě nevyžadovala extra pozornost a bylo jí naprosto ukradený, kdy spím.

Kromě ní jsem se kamarádila s Valerií, Gitou a Albertem. Byly jsme ve stejné studijní skupině. Jednou týdně jsme chodili posedět do hospůdky nedaleko kampusu a během zkouškového jsme se společně učili. Každopádně jakákoliv interakce s nimi mi zabírala čas, který měl padnout na spánek, jelikož jsem ho měla opravdu málo.

Někdy jsem si musela jít na hodinu lehnout místo oběda, protože jinak bych svoji práci nestíhala. Dokonce jsem měla tak plný program, že jsem se už pár měsíců nestihla potkat s Hypnem nebo dokonce i s Thanatem.

Poslední moje komunikace s nimi byla jen písemná. Hyp mi napsal omluvný dopis a Thanatos mě uvědomil o tom, že mi bude posílat peníze na zaplacení kolejného, protože chápe, že nemám čas na to chodit na brigádu. Bylo to ohromné štěstí. Rodiče chtěli, abych si nějakou práci našla, a takhle jsem si mohla vymyslet, že chodím hlídat děti. Tato lež mi lehce prošla po příchodu prvních peněz. Dokonce je ani nezaráželo, že domů jezdím jen na jeden víkend v měsíci. Nevyžadovali pravidelné hovory, a když jsem se ozvala, byla to jen otázka pár minut. Během těch jsem si poslechla, jak se mají a hlavně jaké úspěchy přinesla Ruben domů. Ihned po uzdravení se pustila do tenisu a navázala tam, kde skočila. Nehoda byla jen vzpomínkou, po které zbylo pár jizev. Lékaři se divili, jak je něco takového možné. Na rozdíl ode mě nemohli pochopit, jak to, že se Ruben vyléčila bez jakýchkoliv trvalých následků. Zatímco moje sestra jen kvetla, já spíše chřadla.

Moje tělo bylo ze všeho stresu, napětí a dost zvláštního režimu spaní totálně odrovnané. Psychicky jsem na tom byla ještě hůř. Jela jsem nepřetržitě a měla jsem toho dost. Musela jsem se vypořádávat se složitým studiem, rodinným životem, přáteli, které jsem si z nouze dokázala najít, prací s mrtvými a hlavně s hromadou lží, do kterých jsem se zamotávala. Kombinace všech těchto faktorů mě donutila udělat velkou chybu.

Na výročí naší autonehody, přesně po roce práce pro Thanata, jsem se rozhodla, že je na čase něco změnit. Byl konec zkouškového období. Byla jsem připravená na něco, co jsem ještě před pár týdny odmítala. Vlastě jsem to odmítala stále, ale nastal čas si připustit, že je to jediná možnost, jak se nezbláznit.

Ten den jsem neměla moc pacientů a sotva jsem si svoji práci provedla, zamířila jsem do kanceláře, kam bych se v normálním případě rozhodně nehnala tak, jako právě tehdy.

„Je vevnitř?" zeptala jsem se recepční a ukázala na Thanatovy dveře.

„Ano, je." Odpověděla s drobným úsměvem, kterým mě odměnila pokaždé, když mě viděla, a já dál nečekala a se zaklepáním jsem vpadla k Thanatovi.

Seděl za stolem a velmi soustředěně koukal do nějakých papírů. Byl celý v černém a opět vypadal temně a sexy. Když jsem za sebou zavřel dveře, konečně si mě všiml a mojí přítomností byl velmi překvapení.

„Kari, co tu děláš?" zeptal se mě, zatímco se postavil a zapnul si knoflíky saka.

„Mám problém." Řekla jsem opatrně i přes knedlík, který se mi udělal v krku. Srdce mi tlouklo jako splašené. Ruce se mi potily.

„O jaký problém se jedná?" chtěl vědět Thanatos a zamračil se. Kdybych ho ani trošku neznala, myslela bych si, že si snad dělá starost.

„Jednou jsi mi říkal, že mi můžeš pomoct. A já potřebuju pomoct. Opravdu to dál nezvládnu. Já potřebuju vypnout hlavu." Mluvila jsem překotně. Myšlenky mi lítaly po hlavě jako splašené. Nedokázala jsem je utřídit a chaotický by tak i můj projev.

„Potřebuješ snít? Chceš se normálně vyspat?" Mluvil jako by ho snad bavilo mě dráždit. Oba jsme věděli, že přesně tohle chci. Potřebuju to.

O dva kroky jsem se k němu přiblížila a koukla mu do očí. „Potřebuju to. Prosím, prosím, dovol mi usnout." Bylo mi na omdlení, ale věděla jsem, že kdyby to se mnou seklo, vzbudila bych se na koleji v posteli. Slzy byly připravené nastoupit do akce, ale z posledních sil jsem je zahnala. Snažila jsem se být tak silná, jak jen to šlo.

Thanatos na mě chvilku mlčky koukal, než se vrátil kdo svého křesla za stolem a pokynul mi, abych si sedla na gauč v jeho pracovně.

„Věděl jsem, že přijdeš. Ale varuju tě. Na začátku ses spánku vzdala ve prospěch své sestry a teď to chceš zpátky. Bude tě to něco stát."

Zamrazilo mě ve všech kostech. Ztuhla mi krev v žilách. Ale Thanatos pokračoval dál.

„Lehneš si tu a já ti dovolím usnout. Bude tě to stát šest měsíců v mých službách navíc a já budu moct vidět všechno, co se ti zdá."

Dalších šest měsíců? Po roce práce pro Thanata bych po jednom spánku se snem měla splaceno jen půl roku dluhu? Stálo mi to za to?

Zamyslela jsem se a Thanatos mi dával tolik času, kolik jsem na toto rozhodnutí potřebovala. A já věděla, že mi to za to stojí. Nikdy jsem se nebála příchodu dalšího dne tak jako poslední měsíce. Bála jsem se, že někomu něco prozradím, že to odnese moje zdraví a že už nikdy nebudu jako dřív. Vlastně jsem neměla na výběr.

„Platí." Přikývla jsem na Thanata, kterému jsem tím jakýmsi způsobem udělala radost.

„Dobře." Souhlasil Thanatos a zamířil ke mně jako šelma za svou kořistí.