Cena života

14. Kapitola - Naživu

Musela jsem utéct. Prostě musela. Nemohla jsem být ve stejné místnosti jako Thanatos. Ne po tom, co jsem já, a tedy i on, prožila ve svém snu.

Když jsem se probrala, nevěděla jsem, kde se zrovna nacházím. Slyšela jsem jen povědomý hlas, který mě vysvobodil z agónie, kterou jsem cítila. Děkovala jsem za Hypovu přítomnost. Jeho rameno mi umožnilo uvolnit negativní emoce a schovat se před bohem smrti. Pak jsem se ale úplně vzpamatovala a utekla.

O pár hodin později jsem stanula u branky domu mých rodičů. Nevěděli, že přijedu. Ani já jsem to do poslední chvíle nevěděla. V kapce jsem měla jen mobil, klíče od kolejního pokoje a v ruce peněženku. Neměla jsem čas na propracované balení. Po probuzení v reálném světě jsem se vyhnula otázkám své spolubydlící, proč jsem křičela, a pak se oblékla.

A teď stojím s ukazováčkem na zvonku a nevím, jestli by nebylo lepší se otočit a odejít. Stále jsem byla zmatená. Jestli jsem si myslela, že mi spánek pomůže, hrozně jsem se pletla. Cítila jsem se ještě hůř. Bylo mi tak mizerně, že jsem se nakonec rozhodla zazvonit. Situace už nemohla být horší.

Máma se ke mně přihnala mnohem dřív, než jsem čekala. Otevřela dveře a šok byl z jejích očí lehce čitelný. „Karino, co tu děláš? Jak to, že jsi nám nedala vědět? Ruby s tátou odjeli. Byli by tu, kdybychom věděli, že se chystáš domů." Okamžitě popadla klíče z botníku a hnala se mi otevřít.

Ještě jsem stála na ulici, když mi mamka držela branku, ale já prostě nedokázala udržet otázku, která mě dráždila dlouhé měsíce. „Proč máte Ruben raději než mě?" vyhrkla jsem.

Máma celá ztuhla a pár sekund trvalo, než se opět uvolnila. „O tomhle se přeci nebudeme bavit na ulici."

A taky, že jsme se nebavily. Až do obýváku jsme mlčely. Mamka byla zticha, protože zřejmě promýšlela odpověď na moji otázku. Já jsem mlčela, protože pro mě byla přítomnost v místnosti, kde se odehrával ten nejhorší sen v dějinách, dost traumatizující. Zatnula jsem ale zuby a nedala na sobě nic znát.

Mamka se posadila vedle mě, zhluboka se nadechla a vydechla. „Není to tak, že bychom tě měli rádi méně. Máme vás rádi stejně."

„Nelži." Zašeptala jsem. Nenašla jsem více síly mluvit, protože mě atmosféra obýváku dusila. Sen byl v mé hlavě ještě čerstvý.

„Fajn." Mamka na mě nekoukala, za to propalovala pohledem podlahu. „Nebudu se divit, pokud mě nepochopíš, nebo pokud se budu vyjadřovat nějak nejasně. Prostě to nějak řeknu. Jste obě naše holky. Ale v tvé přítomnosti si já a táta uvědomujeme, jak moc staří už jsme. Ty jsi dospělá, chytrá a samostatná. A vedle tebe jsme staří a chřadnoucí důchodci. Naopak Ruby je stále hodně mladá a potřebuje nás. Kvůli ní jsme stále v zápřahu. A baví nás to. Cítíme se zase na dvacet."

„Takže chyba je ve mně?"

„Ale ne, ne. Ale s Ruben jste tak moc odlišné. Ona miluje pozornost a tenis. Kolem ní jsou stále lidi. A točí se kolem ní spousta energie."

„Kolem mě se neotáčí ani energie a ani davy lidí." Usmála jsem se smutně. Spíš to byl škleb než úsměv.

„Vlastně ano. Vždycky to tak bylo. Ale poslední rok je to mnohem více markantní."

Neměla ni tušení, co jsem poslední rok prožívala. Divila by se, kdyby zjistila, s kolika lidmi denně mluvím. Ty lidi jsou sice mrtví, ale to už je něco jiného.

„Po té nehodě se toho hodně změnilo." Konstatovala jsem.

„To ano. Báli jsme se, že přijdeme o Ruby." Pak se mamka zastavila, když si uvědomila, jak divně to vyznělo. „Ale to neznamená, že jsme se nebáli o tebe. O tebe jsme se taky báli. Ale šance, že ztratíme Ruby, byla větší. Ale chci, abys věděla, že ty jsi taky naše dcera. Taky tě milujeme."

To byla věta, kterou jsem chtěla slyšet. Jenže jsem necítila naprosto nic, když konečně byla vyřčena. Žádná úleva, žádný šťastný pocit.

„Taky vás miluju, mami." Odpověděla jsem automaticky.

„Jak se ti vede ve škole?" zeptala se o mnoho pozitivněji mamka. Změnila tak směr naší konverzace a já za to byla vlastně ráda. Obě jsme se uvolnily. Nevím, jak dlouho jsme seděly na gauči a prostě se nezávazně bavily. Ani nevím, kdy naposledy se nám něco takového poštěstilo.

„Zlato, jsme doma." Zakřičel táta ode dveří a přerušil tak naši chvilku s mamkou.

„To je dobře. Pojďte se kouknout, kdo k nám přijel. Máme cennou návštěvu."

Táta s Ruben vešli do obýváku k nám a byli stejně překvapeni mojí přítomností jako mamka, když mě viděla.

„Nazdar ségra." Pozdravila mě Ruben cestu do kuchyně, když pochopila, že já jsem ta návštěva, kterou mamka oznamovala.

„Ahoj, holčičko." Usmál se na mě táta, sedl si a objal mě.

„Ahoj." Usmála jsem se unaveně. „Kde jste byli?"

„Ruben měla trénink. Tak jsem si tam dal kafe a tak. Ale mám hrozný hlad."

„Tak já udělám tu tvojí oblíbenou polívku." Nabídla jsem se.

„Ruben včera dělalas hrnec cuketové polévky. A je výborná. Lepší jsem snad nikdy nejedl." Rozplýval se táta.

Mamka naopak ztuhla. „Nech toho." Sykla k němu, protože si uvědomila, že mi to nemusí být příjemný. Cuketová polévka totiž byla vždycky moje specialita.

„Ale ne, mami. To je jedno." Uklidnila jsem ji. „Musím jít ochutnat tu skvělou polévku." Zvedla jsem se a šla si nandat.

Zatímco jsme jedli polévku, pohledy všech mě sledovali velmi ostražitě. Asi jim přišlo divné, že jsem přijela neohlášeně. Nikdo na to ovšem nenarážel.

Jen Ruben na to lehce poukázala. „Zůstaneš tu? Nebo pojedeš zpátky?"

„Pojedu zpátky."

„Opravdu?" divil se táta. „Venku už bude tma."

„Tati, tma tam bude až za hodinu." Usmála jsem se.

Mamka se zamračila a zeptala se na něco, co je trápilo už nějakou chvilku. „Tak proč jsi tady?"

Ztuhla jsem a položila lžíci do talíře, kde už stejně žádná polévka nebyla. Koukla jsem se všem do očí, než jsem přiznala: „Chtěla jsem se jen ujistit, že jste v pořádku. Že jste živí a zdraví."

Mamka měla pravdu. Šance, že ztratí Ruby, byla velká. Ale realita byla taková, že přišli o druhou dceru. I přes to ale stojím na terase, koukám do zahrady a čekám, až bude táta připravený, aby mě odvezl na nádraží.

Po dlouhé době jsem se usmívala. Opírala jsem se o sloup a koukala na západ slunce. A nejhezčí na tom všem byl fakt, že jsem naživu.

Já jsem naživu. Moje rodina je naživu. Dýchám a každý pohyb hrudníku mě v tom utvrzuje.

Bylo jedno, co jsem pro to obětovala. Stálo to za to. Protože všechno, co se za poslední rok stalo, mě dovedlo až sem a udělalo to ze mě osobu, kterou jsem.

Jsem unavená, naprosto vyždímaná, deprimovaná, zlomená, sama, ale klidná, protože moje noční můra mi ukázala to, co jsem nechtěla vidět.

Vím, že sny většinou odkrývají, co si daná osoba myslí. Já mám tedy dva problémy.

První je moje rodina. Tento problém jsem dnes vyřešila. Zbavila jsem se závaží, které mě tížilo na hrudníku. Osvobodila jsem se od nich. Ujistila jsem se, že mě rodiče milují, ale sestra má pro ně větší hodnotu.

Druhý je Thanatos. A já nevím, jak se s ním popasovat. Proto bude moje taktika jednoduchá – budu se mu vyhýbat. A pokud tato taktika zklame, budu dělat, že se nic nestalo. Prostě jen zapomenu. A budu doufat, že mi to vydrží dalších pár let.

„Můžeme?" houknul na mě táta.

„Ano." Odpověděla jsem a pak tiše dodala: „Musím se co nejdřív dostat do postele."