Láska Lumíra Nykla

Tajemství

Po tom, co se Martin stal svědkem té svatby, si uvědomil, že by se rád ještě jednou v životě vdal. Nevěděl sice, jak je to teď s Veronikou, ale vyřizovat nějaké rozvodové papíry se mu taky nechtělo. To by teda byla otrava.

Jenže při myšlence na svatbu si vedle sebe dokázal představit pouze Lumíra. Jeho krásné tělo, pohled, ty gesta, byl to takový velký hoch. Nevěděl, jestli si hrát ještě na nedostupného, ale jedno věděl jistě. Musel mu něco říct.

Když se za pár dní viděli U Henryho, podstrčil Martin Lumírovi papírek. Lumír přikývl. Dělali to nenápadně, ať nevzbudí moc pozornosti. Zvlášť Květa po nich pokukovala, jak kdyby něco tušila.

Čekalo je další rande. Lumír se zase zdlouhavě chystal a říkal si, že tentokrát to už vyjít musí. Byl celkem nervózní, protože hodlal Martina konečně políbit. Taky k té příležitosti vybral romantickou večeři a procházku po večerní Praze. Aby byl trochu míň nervózní, díval se na seriál Kameňák.  Byla to celkem novinka a Lumírovi se líbily vtípky.

Martin se taky chtěl odhodlat a říct Lumírovi o sobě pravdu. Už před ním nechtěl mít žádné tajemství a jestli o něj Lumír opravdu stojí, překousne to.

Večeře proběhla vcelku normálně, nic moc zajímavého. Pak přišla na řadu procházka. V parku si sedli na lavičku a pozorovali ten výhled. Martin se nenápadně protáhl a Lumíra objal kolem ramen.
L: Víš, Martine... musím ti něco říct. Už dlouhou dobu k tobě cítím to, co k nikomu jinému ne. Jsi šikovný muž. Pereš se s životním osudem a přes všechny překážky zůstáváš stále svůj a máš hezké oči.
M: Ach Lumíre...
Lumír se začal k němu nebezpečně naklánět a chystal se na tu pusu. Na poslední chvíli Martin sebou cukl a vyhrkl.
M: Hrk. Vlastně ti taky něco musím říct. Já... Já jsem... jsem totiž... No, jak to jen říct. Jsem nervózní. Jsem prostě upír.