Fucking Love (CZ)

19. Díl

"Už jsem to uklidila..." přiběhla za mnou do kuchyně malá Press a já jíj podal pár gumových medvídků. Vždy, když udělá něco správně, dám jí medvídky a zbavím se toho otravného křiku a rozmazlenosti.

"HOdná, a teď mi pomůžeš s tím jídlem, ano?"

"No jo," protočila oči a já jí pohotově sebral z dlaně jednoho medvídka, sklonil se k jejímu obličeji a provokativně ho pomalu snědl.

"To se nedělá!" Vypískla a svou malou ručkou odstrčila můj obličej. To mě namíchlo, tak jsem sebral ještě jednoho a jí se začal třepat ret. Jestli začne řvát, tak se neznám! Vrátil jsem se ke smažení hranolek. 

"Co kdyby jsi vyndala prosím z mrazáku ty hamburgery?" 

"Ne!" Křikla a já se pomalu otočil.

"Co prosím?"

"Nepžinesu je! Ty jsi zlý a já to žeknu Sophie!" 

"Tak hele, myslím, že jem řekl dost jasně, že na mě si vyskakovat nebudeš. A žádné bonbóny už nedostaneš!" Na to jsem otevřel její pěstičku, ve které ukrývala zbytek gumídků a všechny je vzal s sobě. To jsem ale neměl dělat, protože začala plakat. No, to je slabé slovo, řvala na celý dům! 

"Uklidni se, zavinila jsi si to sama!" Křikl jsem a vyndal si ty burgery sám. Za doprovodu jejího křiku jsem rozřízl pět housek na hamburgry, dal do nich zeleninu, burgrové maso jsem dal do trouby a dal smažit i nové hranolky. Ty předešlé jsem osolil a dal do velké mísy. Ten prcek neustále řval a mě se vařila krev. 

"Tak to ne!" Křikl jsem a popadl její ruku. Vyšel jsem schody a ona se táhla za mnou. Našel jsem její pokojíček, kam jsem ji šoupnul a zamknul. 

"Tam zůstaneš, dokud se neuklidníš!" 

"Co když budu potžebovat čůlat?!"

"Tak to vydržíš!" Sebehl jsem hychle schody a dodělával jídlo. V tu chvíli přišla moje záchrana. Sophie. Slyšel jsem, jak odemyká vchodové dveře, ale musel jsem se věnovat jídlu. Oddechl jsem si, že už to peklo snad skončí, když tu bude ona. Po chvíli se objevila v kuchyni se širokým úsměvem.

"Ahoj." Letmo jsem pozdravil a otřel si ruce do utěrky.

"Aoj, zlatí," pozdravila taky a já se přilepil na její rty. Je to moje droga. Když je rozpohybovala, vypukl mi v břiše ohňostroj motýlků. 

"Tak co Pressley?" Odtáhla se a já si vzpomněl na tu malou uličnici. 

"Už nikdy, přísahám, NIKDY ji hlídat už nebudu," kladl jsem důraz na každé slovo, jakože to myslím vážně.

"Jakto?" Nadzvedla obočí, ale usmála se. 

"Je to dítě ďábla, na, je nahoře ve svém pokoji," usmál jsem se a vytáhl z kapsy klíč. Soph na mě nechápavě podívala.

"No co je, říkám ti, že je to dítě ďábla, řekni jí, ať se laskavě uklidní," mykl jsem rameny, dal jí do ruky klíč a lehce se usmál.

"Co prosím?! Tys ji zamkl?! Děláš si srandu?! Nialle, já jsem říkala, ať jsi na ni hodný, je to pětileté dáte, neví, co dělá! Proboha, ty jsi fakt magor," šťouchla do mě a odešla nahoru. Jen jsem se zasmál a dodělal jídlo. Nandal jsem na talíře burgery a hranolky, nalil pití  a to už se vrátila Soph i s malým ďááblíkem jsménem Pressley. 

"Díky," šeptla stále naštvaně Soph a  sedla si naproti mě. 

"Pressley, jak řekneš Niallovy, že nám uvaříl?"