Fucking Love (CZ)

22. Díl

Byla jsem naprosto vyděšená z té  esemesky, co po mě chce? Jaký to má vlastně význam? 

'Co je?' Odepsala jsem, ale odpověď nepřišla. Zasedla jsem k učení do pokoje a věnovala se té hrozné předmaturitní látce. Myslím, že Ashton je asi naštvaný, je mi to líto, ale nedá se nic dělat. 

'Myslím tím, že když jsi se vrátila k Niallovy, nebyla to dobrá volba a jednoduché to mít nebudeš...' Přišla mi odpověď a já se zalekla. Musíš to brát optimisticky, Soph, o nic mu nejde...uklidňovalo mě mé podvědomí.

'Já vím, že má Niall chyby, každý je má, ale mé rozhodnutí bylo pro oba z nás lepší, tak se do toho nemíchej.'

'Chudáčku, ani netušíš...' Na to už jsem neměla, co odpovědět. Strašilo mě to, ale Ashton by mi nic neudělal, navíc, proč by to dělal? Zvedla jsem zvonící telefon, vychovatelka! 

"Ahoj, děvče...dneska by chtěla Pressley jít domů sama, můžu ji pustit?"

"Ano, můžete, vždyť je to jen kousek...a děkuji."

"Nemáš za co, Sophinko, mějte se!" Položila to dříve, než jsem stihla cokoliv říci. Pokroutila jsem hlavou a sešla dolů. 

"Dáte si jídlo?!" Křikla jsem směrem k obýváku.

"Jasný!"

"Jooo!!!" Křikli nazpět a já se koukla do ledničky, co bych mohla udělat. No, nic moc...vzala jsem tedy potřebné věci a začala dělat noky se špenátem, když mi zase někdo otravoval přes mobil. Zvedla jsem to a ani se nekoukla, kdo to je, protože jsem dávala vařit vodu.

"Sophie...co kdybychom se sešli u mě doma, tak za třicet minut? Myslím, že máš dobrý důvod, zlato...jo a, přijď sama, jo?" Slyšela jsem z druhé strany přeslazený hlas Ashtona, který mě naprosto vyděsil. Rozhlédla jsem se zmateně po místnosti, až můj pohled ukotvil na oknu, ze kterého je krásně vidět na ulici. Procházela tam pouze nějaká paní s deštníkem. Ach jo, zase prší. Vytřesenou rukou jsem vrátila telefon zpět do kapsy džínů a opřela se o linku pod náporem zmatenosti a strachu. Proč se najednou takhle chová? A proč bych tam měla chodit? Nechápu, co po mě chce a zjišťovat to nebudu. Ztěžka jsem vydechla a snažila se nemyslet na to, co se stalo. Po nějaké době, možná deset minut, mi přeletěla hlavou otázka, kde je asi Press? Už by tu dávno měla být! Váhala jsem nad tím, zda to brát pesimisticky, že se jí něco stalo, či optimisticky, třeba ji tam chůva zdržela a cpe ji sladkostmi, jako minule. Nakonec jsem se uklidnila a věnovala vaření. Dodělala jsem vše asi za čtvrt hodiny, kdy kluci už dokoukali fotbal a otravovali mě v kuchyni, nandala na talíře a zasedla s nimi konečně ke stolu. Přišlo už mi fakt divné, proč u není Press a chtěla zavolat chůvě, ale v tu chvíli se rozeznělo vyzvánění. Volal Ashton. Držela jsem telefon před sebou a váhala, zda to zvednout.  Najednou Niall natáhl ruku ke mně na mobil a přejel prstem po červeném tlačítku, takže to típnul za mě. Otočila jsem se k němu s nechápavým výrazem. On se tvářil zase tak povýšenecky, to mě přímo sere! Prokroutila jsem oči a odešla nahoru, kde jsem zavolala Ashtonovy zpět.

"Kdepak jsi, už se po tobě sháníme..." Uslyšela jsem zase ten otravný, sladký hlas, kterého jsem se ale bála. Zněl tak provokativně, až se mi rozbušilo srdce.

"C-Co jsi chtěl?" Dostala jsem ze sebe a nasucho polkla.

"Tebe, aby jsi přijela, přeci. Máš u mě něco dost důležitého, víš?"

"Ale já u tebe nic nenechala..." nechápala jsem. Chvíli byl v telefonu šumot, než jsem slyšela zase jeho hlas.

"Tohle jsi tu zapomněla."

"Sophie! Pomoc! Já se tu bojím...prosím!!!" Křičela plačtivým hlasem Pressley a celé mé tělo se zaseklo. Z ruky mi vypadl mobil a já šokem nějakou dobu ani nedýchala. Když jsem popadla dech a trochu se uklidnila, vytryskly mi z očí slzy a já vstřebávala to, co se právě stalo. On má mojí Pressley. Mojí malinkou milovanou sestřičku Press. Unesl ji! Unesl moje zlatíčko! Ale proč? Co z toho má?!  Létalo mi hlavou tolik otázek, ale já se soustředila pouze na to, abych se tam co nejrychleji dostala. Vystřelila jsem z chodby ke schodům, seběhla je, málem se přizabila, ale to mi bylo jedno, prolítla kuchyní až k botníku, kde jsem zaplula jednoduše do červených vansek a vyběhla z domu k autu, které jsem následně nastartovala a vyjela pryč. Zahlédla jsem před tím zmetené pohledy kluků, ale v tuto chvíli to bylo to nejmenší, co by mě mělo zajímat. A taky nezajímalo. Cítila jsem se  tak strašně, že jsem tohle nechala dopustit! Jestli jí něco udělal...tak mu asi jednu vlepím, bez ohledu na to, že zrovna on by mi to nejspíše vrátil. Jela jsem sice asi nejrychleji za život, ale o to jsem se nebála, bála jsem se o Pressleinku. Dojela jsem vyklepaně až před ten dům, který mě najednou děsil. Vypla jsem motor, zamkla auto a přeběhla ke dveřím, u kterých jsem zmáčkla tlačítko od zvonku. Po nějaké chvíli mi došlo, že zase nedýchám, tak jsem se zhluboka nadechla, když v tu chvíli se ve dveřích objevil Ashton s úsměven na tváři. Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděla naposledy. Vlasy lehce kudrnaté, přehozené na stranu, rty hebké už od pohledu, dokonalou pleť, tipické oblečení a jeho oříškové oči propalovaly ty mé. Z jeho strany nejspíše ne, ale mě to opravdu znervózňovalo. 

"K-Kde je Pressley?!" Vyhrkla jsem a on se uchechtl.

"No, je tu u mě, neboj, je v bezpečí..." pokrčil rameny jakoby nic a já měla strašnou chuť mu vrazit.

"Okamžitě ji sem přiveď a nehrabej už nikdy na ni!" Rozkřikla jsem se a on stále s doširoka roztáhlými rty pozvedl obočí. Může být ještě někdo více arogantnější?!

"Zlato...ty víš, že ti ji nedám jen tak," dlouze mrkl a pak odhalil ty své dokonale bílé zuby.

"A-Ale to přeci-"

 "Jo jo...musíš platit za svou chybu, jen pojď dále.." ukázal směre do domu, ale já se ani nepohla. Nemohla jsem, byla jsem naprosto zaskočená. Co po mě sakra chce?! Ale uvidím Press, bude to v pořádku, říkala jsem si, až jsem tedy prošla dovnitř. Ashton za mnou zavřel dveře a vítězně se usmál. Úplně mi vyschlo v krku, ale musela jsem spolknout ten knedlík nervozity, který se mi tam držel. Klepaly se mi ruce a každou chvílí se můj tep zrychloval. Cítila jsem se naprosto bezmocně. Teeď hlavně dostat Pressley domů a bude vše v pořádku.

Ahojky, zdravím vás s novým dílkem a moc moc se omlouvám, že je až teď, nějak poslední dobou nemám čas a nejdou mi moc rozvíjet pocity, popisovat situace a tak, prostě všechno ze mě vypadlo a nevím, jestli to má ještě cenu... :// Jinak moc děkuji za přečtení, votes a komentář, TEREZÍNE!! :D Ne, fakt, opravdu mě to potěší :33 Děkuji a snad se líbil. :)

Ahoj ještě jenou, jen takový doplněk, byla bych moc ráda, kdyby jste si zkusili přečíst příběh mé kamarádky, je tu na WTP nová. Odkaz v komentářích, protože tady to nejde. Není to s 1D, ale o koních, jsem si ale jistá, že se vám to bude líbit i tak, páč je to fakt boží a rozhodně lepší než můj příběh, doporučuji ^^ **Kaččí**