Navždy spolu

#1 - EMILY

Ležela jsem na posteli a koukala nahoru na svou ruku, ve které jsem držela těhotenský test. „Jak se tohle sakra stalo?" zeptala jsem se sama sebe, když v tom jsem zaslechla, jak strká Sebastián klíčky do zámku, aby si odemkl. Rychle jsem se zvedla a šla schovat těhotenský test, aby se ho nevšiml.

„Ahoj Em," řekl Sebastián a sedl si ke mně na postel. „Ahoj," pozdravila jsem ho nazpět. „Co bude dneska k večeři?" zeptal se, ale já ho nevnímala. Myslela jsem jen na to, že budu mít miminko. My budeme mít. „Em!" Mával mi Sebastián rukou před obličejem a snažil se upoutat mou pozornost. „Promiň, říkal si něco?" zeptala jsem se a podívala se mu do těch jeho černých očí. „Ale nic, jdu si to udělat sám!" Ošklivě se na mě podíval a odešel, ale dneska mě to netrápilo, dneska jsem jen myslela na to, co budu dělat dál. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu to mám říct a jak mu to mám říct.

Když jsem přišla do kuchyně, tak jsem cítila, že se něco pálí. „Sebastiáne! Co tady sakra děláš?!" Podívala jsem se na něj naštvaně a rychle jsem vypnula troubu, ze které už se kouřilo. „Bože, já bych si to udělal sám, nemusela ses mi do toho srát!" Když jsem slyšela jeho slova, něco se ve mně zlomilo, tak jako vždycky, když na mě byl hnusný. Věděla jsem, že to nemyslel vážně, ale i tak mě to bolelo. „Takhle to dál nepůjde," řekla jsem a sedla si na židličku v kuchyni. „Co tím jako chceš říct?" zeptal se, sedl si vedle mě a pustil se do jezení svého připáleného jídla. „Prosím tě nejez to, udělám ti radši něco jiné-," „Sakra Em! Přestaň, udělal jsem si to, tak si to taky sním!" Smutně jsem se na něj podívala a už byla ticho. „Víš, už nechci být ta blbka, které si nevážíš!" řekla jsem a s pláčem odešla do pokoje. Neměla jsem sílu s tím bojovat. Zamkla jsem se v pokoji, lehla si na postel a začala si prohlížet staré fotky, až mi padla pod ruku jedna fotka z našeho prvního společného plesu.

„Em, otevři ty dveře!" Bušil do nich Sebastián, ale já jsem s ním nechtěla mluvit. S tímhle klukem jsem čekala dítě. Po tom všem, co jsem s ním zažila, jsem stále tady a on si toho absolutně neváží. Vždycky jsem ho omlouvala, vždycky jsem se snažila přehlédnout jeho chyby, protože jsem si říkala, že přeci on musí dělat totéž, ale teď se vše změnilo. Jsem těhotná! Nemůžu dovolit, aby moje, naše dítě, vyrůstalo v nefungující rodině. „Emily, kurva! Otevři ty dveře a neser mě!" Tekly mi slzy po tváři, když jsem slyšela, jak se mnou jednal. Měla bych přeci být na to po těch všech letech zvyklá, ale já to nedokážu! Nedokážu si zvyknout na to, jak se mnou jedná. Vyndala jsem ze spodního šuplíku těhotenský test a rozhodla jsem se, že mu ho ukážu.
Když už jsem konečně dostala tu odvahu se zvednout, tak jsem pomalu odemkla dveře a on seděl vedle nich opřený o zeď. Když mě viděl, tak se zvedl a chytil mě za rameno, aby si mě mohl otočit k sobě. „Co se sakra děje?!" zeptal se mě a já se mu nedokázala podívat do těch jeho černých očí, ve kterých teď byla jen temnota. „Musíme si promluvit," řekla jsem mu a posadila se na gauč. Vzala jsem ovladač od televize a vypnula jsem jí. „Mluv!" pobídl mě Sebastián a já nevěděla, kde mám začít. „Dobře. Pamatuješ si, jak mi bylo teď v poslední době špatně?" zeptala jsem se ho a konečně jsem se mu podívala i do očí. „Jak si měla tu střevní chřipku? Jo, proč?" Dlouze jsem se mu zahleděla do očí a vzpomněla jsem si na ten okamžik, kdy jsem v nich naposledy viděla tohle.
„Nebyla to tak úplně střevní chřipka," řekla jsem mu a podala mu do ruky těhotenský test. „Co to je?" zeptal se, ale než jsem mu stihla odpovědět, tak spustil: „Ne-e, to není možný!" Nevěděla jsem, jestli teď v jeho očích vidím radost nebo zklamání. „Tohle nepůjde Em!" začal nadávat a mně došlo, že to bylo zklamání. „Studuješ ještě a já nejsem připravený na to být táta!" Zahleděla jsem se mu do očí a všimla jsem si toho, jak mi po tváři začaly stékat slzy. Rychle jsem si je utřela a zvedla se z gauče. „Kam si jako myslíš, že jdeš? Něco tady řešíme!" zařval na mě Sebastián a já se na něj podívala a také jsem zvýšila hlas: „Co si sakra myslíš?! Že jsem o to teď stála?! Ne, nestála, ale stalo se to a je to naše miminko, tak se podle toho už začni chovat!" Sebrala jsem se a šla do ložnice, když v tom za mnou vlítl a pokračoval: „Ty si to jako hodláš nechat?!" Podívala jsem se na něj a přemýšlela nad tím, jestli tuhle otázku myslí vážně. „To teda hodlám!" Po tom, co jsem viděla jeho reakci, jsem cítila, že už v téhle místnosti být dál nechci, že nechci být nikde, kde je on. Šla jsem do naší šatny a tam si vzala kufr. Položila jsem ho na postel a začal do něj házet oblečení, které budu potřebovat. „Co to sakra jako děláš?" zařval na mě, ale já už ho nevnímala, nechtěla jsem, nemohla jsem. Chytil mě za rameno a otočil si mě směrem k sobě. „Podívej se mi do očí," řekl, ale já to nedokázala. Nedokázala jsem se podívat do očí klukovi, kterému bylo jedno, že se mnou čeká dítě. „Podívej se mi prosím do očí," zopakoval a já se mu do nich podívala. Nebyl v nich už vztek, byl v nich strach. „Emily, pochop mě prosím, víš moc dobře, jaký mám názor na děti a na manželství, já prostě nikdy nebudu dobrý otec a vím, že to se mnou máš těžký, já to zatraceně vím, ale taky vím to, že tě miluji! Miluji tě už osm let, od té doby, co jsme se začali scházet. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl zamilovat, sama víš, jaký jsem měl názor na vztahy. Šla jsi do vztahu se mnou s tím, že jsem prostě takový. V mnoha věcech jsem se díky tobě a pro tebe změnil, ale já nedokážu být teď táta a nevím, jestli vůbec někdy ano." Dívala jsem se na něj a po tváři mi tekly slzy. Pevně si mě zmáčkl do objetí a pak pokračoval: „Vím moc dobře, že si to rozhodneš nechat, protože tě znám, ale já to nedokážu Em, nedokážu to. Ještě na to nejsem připravený." Vykroutila jsem se z jeho objetí a podívala jsem se mu opět do očí. „Takže mi chceš říct, že mě na to necháváš samotnou?" zeptala jsem se a on jen mlčel. To mi stačilo jako odpověď. Odešla jsem od něj a pokračovala v balení svého kufru.

„Prosím Em, nech to na zítra. Dneska už je pozdě." Čekala jsem, že řekne opravdu všechno, ale tohle jsem nikdy nečekala. „Takže mi schvaluješ to, že odcházím?" zeptala jsem se a jedna z mých částí doufala, že řekne ne. „Chápu tě, ale to neznamená, že ti to schvaluji," odpověděl mi a já ten kufr položila na zem a rozhodla se to nechat na zítra.
Brzy ráno jsem se vzbudila, abych si mohla jít dobalit své věci, hlavně jsem ještě musela dojet za svým ředitelem školy, abych mu oznámila, že budu dělat školu dálkově. „Em?" slyšela jsem Sebastiánův hlas za sebou. „Ano?" zeptala jsem se a v tu chvíli jsem cítila jeho ruce, kterými mě objal zezadu. „Nechci, abys odešla." Překvapila mě jeho odpověď, ale věděla jsem, že to stejně nebude fungovat. „Přijmeš to, že budeme mít dítě?" zeptala jsem se ho a cítila jsem, jak mě pomalu pouští z objetí. „Tak vidíš," řekla jsem a rychle si dobalila věci. Malinko jsem se namalovala, abych neodcházela z bytu opuchlá a něco jsem na sebe hodila.

Už pomalu jsem odcházela z bytu, chytala jsem za kliku, když v tom se ozval zvonek. Otevřela jsem a za dveřmi stáli Sebastiánovi rodiče. „Dobrý den a zase na shledanou," řekla jsem a vyšla z bytu. Když jsem scházela schody, tak mi začaly téct slzy z očí. „Tak ahoj, kámo," pozdravila jsem velký barák, ve kterém jsme měli byt a ve kterém jsem už trávila od svých osmnácti let.