Navždy spolu

#24

EMILY 

Pomalu jsem se dostala z jeho objetí a vydala se směrem ke dveřím, ale ještě než jsem z nich vyšla, tak jsem se podívala, jak Sebastián spokojeně spí. Nedokázala jsem se při tomhle pohledu neusmát a musela jsem se vrátit a dát mu alespoň pusu na tvář. "Kam si mi to chtěla utéct?" řekl se zavřenýma očima a pomalu je začal otevírat. Musela jsem se při pohledu na jeho slepené oči smát, protože byl tak roztomilý. "Nikam nejdeš, budeš tady se mnou," řekl a stáhl si mě k sobě do postele. Začal mě zahrnovat polibky na tvář, krk a na rty, kde se zastavil a začal mě jemně líbat, jako bych byla nějaký porcelán, na který se musí opatrně. "Budeš mě muset pustit, jdu zkontrolovat malou," řekla jsem a usmívala jsem se od ucha k uchu. Pomalu jsem se opět dostávala z jeho pevného obětí. "Přines ji sem, alespoň tu budeme moct ležet všichni tři," zavolal za mnou, když jsem už otevírala dveře a já s úsměvem odcházela z jeho pokoje.

"Nono, kdepak si to dneska strávila noc?" vyrušila mě z mého snění mamka a já jsem se začala malinko červenat při představě toho, na co asi myslí. "Jen jsem se tam teď ráno zaběhla podívat, jestli ještě Sebastián spí," snažila jsem se vykecat, ale mamka se jen začala smát a nevěřícně začala kývat hlavou. "No co, jsem dospělá. Můžu si spát, kde se mi zachce." Mamku tohle ještě více rozesmálo a já se cítila jak při výslechu, když jsem byla ještě puberťák. "Vždyť já nic neříkám, jen jsem se zajímala jako správná máma," řekla a s úsměvem na rtech pomalým krokem ode mě odcházela. 

"No dobré ráno, sluníčko," pozdravila jsem Bell a neubránila se úsměvu, když jsem zase po dlouhé noci spatřila její krásnou tvářičku. Ještě se nedalo poznat, jestli je podobná mně nebo Sebastiánovi, ale i přesto vše byla tou nejnádhernější bytostí, kterou jsem kdy viděla. "Půjdeme se podívat na tatínka?" V tu ránu, když jsem to dořekla, tak se začala řehtat a já se také neubránila smíchu. Dokázala bych se na ní koukat hodiny, když se smála, ale teď jsem ji vyndala pouze z postýlky a zamířila do Sebastiánova pokoje. 

SEBASTIÁN

Musel jsem se celou dobu culit, když jsem přemýšlel nad tím vším, co se za ten poslední den stalo. Pro mě je největším štěstím to, že jsme si s Em k sobě opět našli cestu a že mám tak úžasnou dcerku, jako je Bell. I když jsme si ještě s Em přímo neřekli, že spolu opět jsme, tak jsem jí viděl na očích, že mi vše odpustila a že bude ochotna to opět zkusit s někým, jako jsem já. Každý den, co jsem s ní nebyl, jsem si uvědomil novou chybu, co jsem v našem vztahu udělal nebo pořád dělal. Vím moc dobře to, že jsem nikdy nebyl perfektní přítel, ale to vše bych chtěl napravit, protože ona a Bell si zaslouží v životě chlapa, na kterého se vždy budou moct spolehnout a budou vždy vědět, že tady pro ně je. A ať už tomu Em věří anebo ne, vždy tu budu. 

"Nazdar táto," ozvalo se zpoza pootevřených dveří a do místnosti vešla Em s Bell v náruči. Bell se smála jak o život a já byl šťastný, že mám tu možnost trávit dnešní ráno zrovna s nimi. "Ahoj broučku," pozdravil jsem Bell a vzal si ji od Em. Neudržel jsem se a dal jí pusu do vlásků, které už jí pomalinku začaly růst. "Jsem rád, že jsem tady s vámi," řekl jsem skoro neslyšně, ale bylo vidět, že Em to zaslechla, protože v tu chvíli, kdy jsem to vyslovil, se na mě podívala těma jejíma nádhernýma očima a usmála se. Ano, opravdu jsem po dlouhé době opět viděl na jejích rtech úsměv, který jsem způsobil já. Už mi nic víc nechybělo, měl jsem tady vše, co jsem potřeboval. "Taky jsem šťastná, že jsi tady s námi," řekla také skoro neslyšně a uhnula pohledem směrem k Bell. Neudržel jsem se a natáhl se k ní, abych mohl přitisknout své rty k těm jejím. A ona se nebránila, právě naopak, chytla mě za krk a pouhou pusu prolomil na dlouhý polibek. "Děkuji," vyslovil jsem, když jsem měl položené čelo na tom jejím. "Za co děkuješ?" Chvíli jsem mlčel a pak se odhodlal. "Za odpuštění." Bál jsem se, že mi řekne, že mi to neodpustila, ale ona byla ticho a nedívala se mi do očí. "Měli bychom vstávat, je čas přebalit Bell, takže se jdi dolů nasnídat a my za tebou přijdeme," řekla Em a konečně prolomila to dlouhé ticho, které se zdálo být nekonečným. Pomalu jsem se zvedl z postele a oblékl si tričko, které jsem včera jen tak pohodil někam na podlahu. Všiml jsem si, jak mě Em sjíždí pohledem ze shora dolů a když jsem se otočil, abych se na ni podíval, tak rychle uhnula pohledem a mě to rozesmálo. "Nemusíš dělat, že ses nekoukala. Vím moc dobře, že ses po očku dívala." Podíval jsem se na ní s úsměvem na rtech a ona opatrně vzala polštář, který ležel vedle Bell a mrskla ho po mně. "Vůbec nevíš, co říkáš," řekla také s úsměvem na rtech a já se rozhodl jít k ní blíž. Položil jsem ruce na postel a opřel se, abych k ní mohl blíž. "Takže mi chceš říct, že ses na mě nedívala?" Naše rty byly tak blízko, že stačil jen jeden pohyb a spojily by se. Chtěl jsem ji políbit, ale rozmyslel jsem si to. Věděl jsem, že když se budu moc snažit, tak se to všechno pokazí, protože Em byla prostě taková. Musel jsem jí dát prostor na to, aby se také mohla snažit. Zvedl jsem se a viděl na jejích očích zklamání, že jsem se odtáhl a to se mi malinko líbilo, ale nebudu tvrdit, že jsem se nechtěl vrátit a ten polibek jí dát. 

EMILY

Nechápala jsem ho. Byl tak blízko mým rtům. Tak moc blízko a nepolíbil je. Stalo se snad něco? Ptala jsem se sama sebe a při tom přebalovala Bell. "Tak hotovo," řekla jsem a usmála se na toho malého prcka, který se smál od rána až do večera každý den. Bylo to šťastné dítě, což ze mě dělalo šťastnou matku. Došly jsme dolů a tam na nás už čekal oblečený Sebastián v bundě a botách. "Už pojedu. Děkuji moc za včerejší večer. Jsem hrozně rád, že jsem ho mohl strávit s vámi," řekl a natáhl ruce k Bell, aby si ji mohl ještě pochovat než odejde. Nebudu lhát, cítila jsem zklamání, když odcházel. Ale nechodili jsme spolu, nemohla jsem ho tudíž nutit, aby zůstal. "Myslela jsem, že zůstaneš alespoň na snídani," řekla jsem zklesle a vzala si zpět Bell z jeho náruče. "Rychle jsem do sebe hodil jeden croissant a teď už musím jet, protože jsem slíbil Sarah, že dneska pohlídám Lili, ale když teď nad tím přemýšlím, nechceš jet se mnou? L bude mít radost, až uvidí svojí sestřenici a my alespoň budeme mít nějaký čas na sebe, abychom si mohli o všem promluvit," řekl a já nevěděla, co mám říct. Měla jsem jet? Měla jsem s ním chtít něco řešit? Protože já upřímně nechtěla nic řešit, protože tím vznikají věty se slovem ale a tohle slovo nemá rád nikdo. 

"Moc ráda přijedu, tak jeď a my s Bell do hodiny a půl přijedeme," odpověděla jsem na Sebastiánovu otázku a falešně se usmála. Viděla jsem, jak se mu na tváři objevil úsměv a s klidným srdcem od nás odcházel. Bála jsem se toho, co chtěl řešit. Jestli se opět zeptá, jestli jsem mu to všechno odpustila, tak asi už uteču. Není to tak, že bych mu to neodpustila, ale vždy, když se o tom bavíme, tak se ve mně něco zlomí a začnu si říkat, že tohle všechno, co teď dělám, je špatně. Vím moc dobře, že hlavně pro Bell bude nejlepší, když se k sobě se Sebastiánem vrátíme, ale co bude nejlepší pro nás?