Navždy spolu

#19

EMILY

Po dlouhé době jsme si na sebe s Lenou udělali čas, protože malou pohlídala mamka. Byla jsem ráda, že jsem s ní opět mohla zajít ven a popovídat si s ní o všem, co je nového. Měla toho teď v životě moc. Začalo to před týdnem, když požádali o to, aby si mohli adoptovat jednu holčičku. Bohužel nikdo k nim nepřistupuje tak, jak by si to zasloužili.

"Tak co je nového?" zeptala jsem se Leny, která jen sklesle seděla na židli proti mně a sotva mluvila. Viděla jsem na ní, že je úplně všechno špatně. "Nic není nového, už opravdu začínám pochybovat o tom, že nám to projde. Teď začali mluvit ještě o tom, že ani nejsme manželky, což také může hodně ovlivnit to, jak to dopadne. Vlastně nám řekli, ať s tím moc nepočítáme." Bylo mi to všechno líto, ale nevěděla jsem, jak jí mám pomoct.
"Copak si dáte?" ozval se příjemný hlas za námi. Když jsem se otočila, uviděla jsem kluka v našem věku, jak nervózně přešlapuje z místa na místo a čeká na naši odpověď. "Já si dám ledové kafe a Len? Co si dáš ty?" zeptala jsem se Leny, která opět nevnímala okolí a jen přemýšlela. "Cože?" zeptala se, když se všimla, jak na ni oba upíráme pohled. "Ptala jsem se, co si dáš?" "Jen nějakou limonádu, prosím," řekla a falešně se pousmála. "Jistě," řekl pohledný kluk za námi a začal si zapisovat objednávku. V tu chvíli mu z ruky vypadl blok s propiskou, která se zakutálela až k mým nohám. "Moc se omlouvám," řekl a vzal si z mých rukou propisku. "Jsem tady první den a moc mi to tady ještě nejde," pokračoval a já jsem si rychle přečetla jméno na jmenovce na jeho košili. "To nevadí Patriku, stává se," řekla jsem a pousmála jsem se. Pak už jen s úsměvem na rtech odcházel směrem k baru.

"Leno, přestaň!" řekla jsem dost výrazně Leně. Nesnášela jsem, když se někdo litoval, aniž by se snažil to nějak napravit. "Není všem dnům konec. To, že se vám to dnes nepovedlo, neznamená, že se vám to nepovede zítra," řekla jsem a pak hned pokračovala: "Jak je to dlouho, co si požádala Stellu o ruku?" Lena se na mě zamračila a podívala se úplně mimo. "No co je? Neměly byste to konečně už začít alespoň plánovat?" zeptala jsem se a Lena se už nadechovala, že mi něco řekne, ale číšník jménem Patrik nám přinesl to, co jsme si objednali. Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se usmát. Bylo na něm něco zvláštně zajímavého. "Není trošku špatné, že vy moje jméno znáte a já to vaše ne?" zeptal se a na rtech mu hrál úsměv. Už jsem neviděla toho nervózního kluka jako před deseti minutami. "No, nemyslím si, že byste to k něčemu potřeboval vědět," řekla jsem a opět se na něj usmála. Už jsem ani nedokázala ten úsměv skrývat. "No, docela bych si to přál vědět, kdybych vás chtěl pozvat někam ven," řekl a bylo vidět, že nervozita malinko zase naskočila. "To normálně zvete holky na rande, které obsluhujete?" Začal se smát a pak se ohlédl, jestli na něj někdo nekouká. "Normálně to nedělám, ale všechno je jednou poprvé," řekl a čekal, než mu řeknu odpověď, ale v tom na něj někdo zavolal: "Patriku, u stolu tři čekají, až je někdo obslouží, tak se nevykecávej a makej!" "Emily, jmenuji se Emily," odpověděla jsem Patrikovi a tomu se na tváři objevil úsměv od ucha k uchu. Pak se jen otočil a sklesle odešel. Ještě se na mě jednou otočil, když odcházel a usmál se na mě.

"Co to Em děláš? Flirtuješ tady s nějakým číšníkem, ale uvědomuješ si, že až on zjistí, že máš doma dítě a bývalého přítele, který se pořád zajímá o tvůj život, že uteče? Já nevím, proč to nemůžeš konečně tomu Sebastiánovi odpustit. Neudělal nic zas tak hrozného. Jen to dítě prostě nechtěl a já ho z jedné strany chápu, měl celý život naplánovaný jinak a prostě tohle byla komplikace, ale koukni se, jak se chová k Bell teď. Myslíš si, že pro ni najdeš lepšího tátu, než je její vlastní?" zvýšila na mě hlas Lena a začala na mě nadávat. Co si myslela? Že se dá vše jen tak odpustit? Nejde jen o to, jak se postavil k tomu, že jsem těhotná, jde i o to, jak se ke mně choval poslední měsíce, než jsme se rozešli. Jen jsem se na ni koukala s vykulenými oči a nedokázala jsem vymyslet nic, co bych ji na to řekla. "Ty se tady pouštíš do mě, že jsem tak špatná, když tady flirtuji s nějakým klukem, ale co jsi ty? Požádala si Stellu o ruku a tímhle tvým způsobem, kdy ona chce plánovat svatbu a ty ne, si jí necháš akorát opět utéct," zvýšila jsem taky hlas, když jsem jí tohle říkala. "Sakra Em! To není tak, že bych si ji nechtěla vzít, ale nemám na to finance, nemám skoro nic. Prostě na to teď nejsou peníze!" začala křičet a lidé okolo nás se začali na nás otáčet. "Sakra a proč si teda chceš adoptovat dítě? Jaký mu dáš život, když tedy nemáš skoro žádné finance?" zeptala jsem se Leny, která jen překvapeně seděla naproti mně. Vyndala si z tašky peněženku a vytáhla nějakou hotovost, položila to na stůl a zvedla se. "Víš co, Em? Myslela jsem si, že jsme kamarádky a že ty, zrovna ty, mě pochopíš, ale ty mě odsuzuješ víc než kdokoliv jiný. Dej si dohromady první svůj život a pak zasahuj do toho mého. Nazdar," vykřikla na celou kavárnu Lena a bouchla s dveřmi, když odcházela. Také jsem se zvedla, nechala na stole peníze za kafe a odešla z kavárny.

Celou cestu jsem přemýšlela o tom, kdo z nás měl pravdu. Pokazila jsem si tímhle vztah s nejlepší kamarádkou? Z mého přemýšlení mě vyrušil telefon. Volala mi matka Sebastiána. "Dobrý den, copak se děje?" zeptala jsem se, když jsem telefon zvedla. "Nic se Em neděje, jen jsem se chtěla zeptat, kdy se budeme moct přijet podívat na malou Bell," zeptala se a já slyšela v jejím hlase neskutečnou radost. "Proč to odkládat, akorát jedu domů, tak za hodinku můžete přijet, pokud budete chtít a budete mít čas," odpověděla jsem a paní Williamsová jen souhlasila.