Navždy spolu

#20

EMILY

"Em, našla jsem něco,  co bys asi možná chtěla mít ty," řekla paní Williamsová a podala mi fotku, na které jsem byla já se Sebastiánem. Bylo to z našeho prvního společného plesu. "Děkuji moc, ale tu jste si mohla nechat na památku," odpověděla jsem paní Williamsové a nahodila falešný úsměv. Není to tak, že bych to ještě Sebastiánovi neodpustila. Odpustila jsem mu to, ale není to člověk, se kterým chci být do konce života. Moc jsem ho milovala a pořád miluji, ale oba jsme postupem času zjistili, že k sobě nepatříme. 
"Už je pozdě, jsme tady snad celou věčnost, takže my se jdeme ještě rozloučit s tvou matkou a už pojedeme," řekl s úsměvem pan Williams a začali se společně s jeho ženou zvedat z gauče.

Zavřela jsem konečně za nimi dveře a plácla jsem sebou na gauč. "Copak se děje, Em?" ptala se mě mamka a měla starostlivý pohled. "Nic se neděje. Bell už spí?" "Ano, už usnula," odpověděla mi a já jí jen byla vděčná za to, jak moc mi pomáhá. "Zítra by si jí měl půjčit odpoledne Sebastián a dopoledne s ní zajdu ven, abys od nás taky měla chvíli klid," řekla jsem mamce a ta se jen začala smát. "Nechci mít klid. Tohle všechno je tak úžasný, jsem děsně ráda, že vás tu mám. Každá minuta, kdy Bell roste, je tak moc úžasná. Nemůžu ani popsat slovy, jak moc hrdá jsem na tebe se Sebastiánem, že máte takhle úžasnou dcerku," odpověděla mi a já cítila, jak se mi do očí vlévají slzy. "Copak se děje, Em? Prosím, mluv se mnou," požádala mě mamka a já měla strach. Měla jsem strach z toho, jak to bude všechno za pár let a začala jsem být ze všeho zmatená. 

"Bré ráno, sluníčko," pozdravila jsem malinkou a vzala si ji do náruče. Chtěla jsem, aby vždy věděla, že u mě v náruči bude vždy v bezpečí tak, jako jsem to vždy věděla já o své mamce. "Tak tě oblečeme a půjdeme na procházku, ju?" mluvila jsem na Bell a ta se na mě jen řehtala, protože jsem na ní dělala různé obličeje. "Mami, vrátíme se brzy, jen něco potřebuji ve městě," volala jsem přes celý barák na mamku a ta mi jen zavolala na souhlas, že tomu všemu rozumí. No jo, taková normální rodinka. "Tak jedeme, zlato," řekla jsem Bell a usmála se na ní do kočárku. 

"Tak zaběhneme pro něco k jídlu, aby dneska babička nemusela nic vařit a pak ještě zajdeme do knihkupectví, potřebuji tam jednu knížku do školy," povídala jsem si s Bell a ta se na mě jen smála. "Co se směješ ty smíšku náš?" "Em?" zavolal někdo mé jméno zpovzdálí a když jsem se otočila, tak jsem spatřila Patrika. "Ahoj, co tady děláš?" zeptala jsem se Patrika a ten se jen usmál a prstem ukázal na kavárnu, kde jsme včera byly s Lenou. "Musím do práce, ale jsem moc rád, že jsem tě měl šanci zase potkat," řekl a pak se doplnil: "Tohle je tvoje sestra? Je nádherná." Začala jsem se malinko smát a pak jsem ho jen opravila: "Není to moje sestra, ale moje dcera." Patrik se malinko zakuckal a pak se jen omluvil. "Myslel jsem si, že jsi mladší. Kde máte tatínka?" zeptal se mě a já jsem se s ním rozhodně nechtěla bavit o Sebastiánovi. Asi si všiml, že mi ztvrdl výraz, proto se to hned snažil napravit: "Promiň, nic mi do toho není. Vůbec mi na to nemusíš odpovídat." "Žiji s Bell sama u mé matky, ale můj bývalý přítel si ji chodí půjčovat a je s ní v kontaktu, jen už spolu nežijeme," odpověděla jsem a usmála se na Patrika. "Je to asi nevhodné, ale nechtěla bys dneska večer zajít někam na večeři?" zeptal se mě Patrik a v tu chvíli začala Bell brečet. Vyndala jsem si ji z kočárku a začala ji utěšovat. Konečně po chvíli přestala a Patrik natáhl troufale ruce ke mně. "Mohl bych si ji pochovat? Mám rád děti a bratrovo syn mě úplně miluje, takže si myslím, že bychom mohli být i kámoši s Bell," zeptal se mě Patrik a já mu se smíchem na rtech podala do náruče Bell. "Ano, moc ráda s tebou půjdu na večeři," odpověděla jsem mu na předešlou otázku a hezky se na něj usmála. 

"Em?" řekl někdo moje jméno a chytl mě za jedno rameno, aby si mě otočil k sobě. Stál tam Sebastián a vypadalo to, že je naštvaný. Hodně naštvaný. "Můžeš mi říct, co se tady děje a kdo je ten chlap, co tady chová moji dceru?" začal nadávat Sebastián a já ho nepoznávala. "Dej mi ji. Hned!" poručil Patrikovi a vzal si k sobě Bell. "Víš co, Em? Já si Bell vezmu hned a stavím se u vás jen pro věci, aby ses mohla v pohodě věnovat tomuhle klukovi," řekl naštvaně Sebastián a já se za ním rozběhla. "Nikam mi Bell neodtáhneš! Je to stejně moje dcera, jako tvoje. Jen si ji chtěl pochovat, co je na tom tak špatného?" zeptala jsem se taky už naštvaně Sebastiána. "Nejsem naštvaný kvůli tomu, že ji choval. Jsem naštvaný kvůli tomu, že jí začínáš dělat tátu z někoho jiného, doprdele!" zaječel na mě a přidal dokroku. "Bože, ty jsi její otec! Kdyby ses o ní nezajímal, tak se nedivím, proč máš strach, ale vždyť ty jsi s ní skoro každý den, tak čeho se bojíš?" "Bojím se toho, že nějaký tvůj nový přítel jí bude lepším tátou, než kdy budu já," odpověděl a já ho chytla za ruku, aby se zastavil a podíval se na mě. "Bude tě milovat víc než cokoliv na světe! Budeš úžasný táta! Ne, kecám, ty jím už jsi!" řekla jsem mu a pevně ho objala. Zase se mi vrátily všechny naše společné vzpomínky a uvědomila jsem si, jak moc bezpečně jsem se u něj v náruči cítila, ale tohle bych nikdy nahlas neřekla.