Navždy spolu

#4

SEBASTIÁN

Když jsem odcházel z té kavárny, tak jsem se cítil hrozně. Opouštěl jsem jedinou osobu, do které jsem byl kdy zamilovaný, ale se mnou by nebyla šťastná, nemohl bych jí dát to, co ona potřebovala. Teď momentálně potřebovala kluka, který jí podrží a bude na ni milej, ale to já jsem nedokázal. Nedokázal jsem dělat, jako by se nic nedělo. Ona byla sakra těhotná a to dítě bylo moje, ale já na to ještě nebyl připravený.

Když jsem přišel domů, tak na stole v obýváku ležel nějaký list papíru. Přistoupil jsem k němu blíž a zjistil jsem, že je na něm napsané mé jméno tátovo písmem. Netušil jsem, co by v něm mohlo být napsané, takže jsem se ho rozhodl hned otevřít a zjistit to. Mrsknul jsem sebou na postel a vzpomněl si na to, jak by mě Em seřvala, že nám tímhle způsobem ta postel dlouho nevydrží.
Když už jsem konečně otevřel ten dopis, tak jsem se dal do čtení.

Milý Sebastiáne, nebudu ti tady říkat, že to, jak si se teď zachoval, bylo špatné, protože si myslím, že to sám víš. Chtěl bych ti říct něco jiného a myslím si, že pro tebe i možná důležitého. Když mi tvoje matka oznámila, že budeme čekat tvoji sestru, měl jsem strach, jak to bude. Bál jsem se, chodil do hospody a vyhýbal se tvé matce, abychom nemuseli plánovat společnou budoucnost. Věděl jsem, jak bude výchova dítěte náročná a nechtěl jsem to, nechtěl jsem ještě být tátou. Říkal jsem si, že jsem na to ještě mladej a podotýkám, že jsem byl v té době mladší, než jsi teď ty. Postupem času jsem si uvědomil, že o tvoji matku přicházím svým chováním a snažil jsem si připustit to, že opravdu budu tátou. Když se tvá sestra narodila, byl to můj nejšťastnější den, protože jsem viděl, co krásného jsem to stvořil. Teď nad tím někdy pochybuji, protože když se podívám na vás dva, tak mě někdy opravdu štvete, ale to k tomu patří. Děti miluješ, to víme všichni. Nikdy jsem nepochopil tvůj vztah s Lily s tvé sestry dcerou. Máš ji tak moc rád a vždy se k ní chováš tak krásně. Tak čeho se bojíš? Máš snad strach z toho, že přijdeš o svobodu?
-Táta

Když jsem dočetl dopis od táty, tak jsem byl zmatený, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, nevěděl jsem, co si mám myslet o té poslední větě, možná na tom něco pravdy bylo.

EMILY

Když jsem nasedla do auta, tak jsem se rozhodovala, jestli mám zavolat mamce to, že přijedu na delší dobu, ale pak jsem si to rozmyslela, udělám jí překvapení.
Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, jak se Sebastián otočil a prostě odešel. Děsně mě to bolelo, ale bylo to jeho rozhodnutí a mně nezbývá nic jiného než ho respektovat.

Pomalu jsem přijela do menší vesničky, kde jsem strávila celé své dětství, když jsem viděla to, jak se nic nezměnilo, vyskočily mi do mé mysli všechny ty vzpomínky. Vzpomínky na moji nejlepší kamarádku Kate, která byla přímo proti tomu, abych byla se Sebastiánem. Od svého kamaráda moc dobře věděla o jeho minulosti. Choval se dřív špatně, to moc dobře vím, ale ke mně se tak nikdy nechoval, až teď posledních pár měsíců své chování změnil, ale to jen proto, že byl unavený z práce. A i když si všichni mysleli, že nám to vydrží maximálně půl roku, tak už jsme spolu osm let. Počkat, byli jsme.
Když jsem nad tím přemýšlela, tak mi opět začaly téct slzy z očí, nemohla jsem to ovlivnit, nemohla jsem zastavit tu bolest, co jsem cítila. Nemohla jsem zapomenout na to, jak moc ho miluji.

,,Em, co tady děláš? Proč ses neozvala?" začala na mě chrlit otázky moje mamka. Nevěděla jsem, na kterou jí odpovědět dřív.
,,Mami? Mohla by ses prosím posadit, potřebovala bych s tebou o něčem mluvit," řekla jsem mamce a ona mě poslechla. ,,Víš," začala jsem mluvit, když v tom mi začal zvonit telefon, když jsem se podívala na displej, bylo tam napsané jméno Sebastiánovi sestry. Sarah.