Navždy spolu

#22

EMILY

"Vstávej, oslavenče!" zavolala mamka a v náruči s Bell sedla ke mně do postele. "Ona plakala? Já jsem ji vůbec neslyšela, jinak bych tam došla já," řekla jsem a omluvně se koukala na mamku. "Neplakala, jen ležela v postýlce úplně potichu, asi se zrovna probrala," řekla mamka, aby mě uklidnila. Hrál jí úsměv na rtech a já byla šťastná, že je tady mám takhle obě dvě na ty mé narozeniny. "No nějak nám stárneš, zlato," řekla mamka a já jsem po ní hodila vražedný pohled. "Mami, musím si ještě prosím něco zařídit, takže než začneme náš narozeninový den, tak si ještě někam skočím, nevadí?" zeptala jsem se mamky a ta jen kývla směrem ke dveřím, abych běžela. "Děkuji, děkuji, děkuji," poděkovala jsem mamce a vtiskla jí polibek na tvář. Rozběhla jsem se po schodech dolů, rychle se obula, nastartovala auto a jela směrem ke kavárně, kde makal Patrik, abych mu to všechno vysvětlila. Nemusela jsem to dělat, ale chtěla jsem to udělat. 

"Je dneska v práci Patrik?" zeptala jsem se mladé číšnice a ta ukázala směrem k druhé místnosti, ve které se nacházel druhý podnik, který patřil stejnému majiteli. Byla to taková menší rodinná restaurace. "Ahoj," pozdravila jsem Patrika a viděla jsem mu na obličeji, že se necítil svůj, když mě uviděl. "Ahoj," odpověděl na můj pozdrav a pokračoval v utírání stolů. "Mohli bychom si prosím promluvit?" Na chvíli se zastavil a podíval se mi do očí. "Víš Em, hodně se mi líbíš, nebudu říkat, že nelíbíš, protože bych se akorát snažil nalhat něco tobě a i sobě. Jen mě musíš pochopit, nemůžu a ani nechci, se stavět mezi rodinu a jak jsem vás včera všechny tři viděl pohromadě a jak si objala tvého bývalého přítele, tak jsem si vlastně uvědomil, že vy dva k sobě patříte a že já vám nemůžu nijak stát v cestě," řekl a otočil se ke mně zády, aby mohl pokračovat v práci, ale já mu to nedovolila. Chytla jsem ho za ruku a otočila si ho směrem k sobě, aby mi koukal do očí. "No, ráda bych ti řekla, že ke svému bývalému příteli nic už necítím, ale tohle ti říct nemůžu, protože jsem s ním byla skoro devět let, což je podle mě hodně dlouhá doba a on byl mým jediným klukem a to tě poznamená do konce života. Jen musíš pochopit jednu věc, skončilo to a já jsem teď tady, abych to všechno napravila s tebou a abych ti dokázala, že si mě taky okouzlil a že bych chtěla zajít na to rande. Možná zjistíme, že pro sebe nejsme stvoření a možná nám také bude dobře. To všechno ukáže čas!" Usmál se na mě a přitáhl si mě k sobě. "Kdy tedy zajdeme ven?" zeptal se mě a já se začala cítit jako puberťačka, líbilo se mi. "No, dneska mám narozeniny takže, nechceš přijít na večeři?" zeptala jsem se Patrika a ten jen kývl na souhlas. 

"Jsem doma," zakřičela jsem už ve dveřích a na tváři mi hrál stále úsměv při představě, že by mezi mnou a Patrikem opravdu něco mohlo být. Nevěděla jsem, jestli to je správně, ale věděla jsem, že to chci zkusit. Chtěla jsem hlavně štěstí pro Bell, ale zasloužila jsem si být šťastná i já. "Budeme mít dneska hos-," začala jsem větu a zasekla se uprostřed, když jsem se všimla na schodech sedět Sebastiána. "Co se děje?" zeptala jsem se a on jen mlčky stále seděl nehybně. "Mohli bychom si prosím promluvit?" zeptal se Sebastián a zvedl pohled směrem ke mně, aby se mi mohl podívat do očí. "Já tohle už nezvládám, Em," řekl a ukázal na místo vedle mě, abych si sedla vedle něj. Pomalým krokem jsem k němu přistoupila a klekla si před něj na kolena, abych mu viděla do očí. Zvedla jsem jeho bradu, aby se koukal místo do země na mě a on se na mě jen zklamaně díval. Bolel mě tenhle pohled, protože jsem věděla, kam tímhle naráží. "Víš, Em, myslel jsem si, že kvůli malé se překonáš a zkusí-," přerušil ho příchod mamky z jídelny. "Em, já se půjdu s malou projít, ano?" zeptala se mamka a já jen na souhlas kývla hlavou. 
"Co si to chtěl říct?" zeptala jsem se Sebastiána, když mamka s Bell opustily barák. Všimla jsem si, že má skleněné oči a že se mu začínají plnit slzami. "Můžeš mi už prosím říct, co se děje?" zeptala jsem se Sebastiána a chytla ho za ruku, abych mu dala najevo, že jsem tu pro něj. "Víš, že jsem uvažoval o tom, že tě požádám o ruku, když jsi byla těhotná?" Skoro se mi zastavilo srdce, když tohle řekl a já chtěla vědět víc. Chtěla jsem vědět, co ho k tomu přimělo, co se stalo, že to chtěl udělat, ale on jen stále mlčky seděl. "Můžeš mi říct, proč si to chtěl udělat?" zeptala jsem se ho a on jen zpevnil tisk své ruky. "Víš, uvědomil jsem si, že jsi pro mě vším, co v životě mám. Dokázala si mě přimět, abych přestal dělat všechny ty chyby a teď si mě opustila. Jediná osoba, kterou jsem v životě potřeboval a chtěl, mi dala sbohem a vlastně mi řekla, že se budeme stýkat jen kvůli Bell," řekl a já si všimla, že mu začala téct slza po tváři. Nikdy jsem ho neviděla brečet. Utřela jsem mu slzu a doufala, že sám od sebe bude pokračovat, nechtěla jsem ho k tomu nutit. "Em, já tě miluji a potřebuji tě. Potřebuji i Bell. Šel bych za vámi kamkoliv, protože tak moc vás obě dvě miluji. Před rokem bych nikdy neřekl, že bych mohl být tak šťastný z toho, že jsem táta. Ale hodně se změnilo, já jsem se změnil, ale i ty ses změnila," řekl a já mu měla potřebu říct o tom, že tady dnes bude večeřet Patrik. "Víš, asi bys něco měl vědět," řekla jsem a provinile sklopila zrak dolů. Jemu se ale moje reakce nelíbila a chytil mě za bradu, aby mě donutil se mu koukat do očí. "Pozvala jsem dneska na večeři Patrika," řekla jsem a sledovala, jak se rychle zvedl ze schodů a šel směrem ke vchodu. "Jak vidím, tak ty už si šla dál. Asi bych měl taky. Zapomeň prosím na všechno, co jsem tady řekl a prosím až přijde tvoje mam-," přerušila jsem ho a skočila mu do náruče. Byl překvapený, věděla jsem to, ale po chvíli mě začal jemně hladit po zádech a já opět pocítila ten pocit, jako naposledy, když jsem byla v jeho obětí. Pocit bezpečí. 

"Co to děláš, Em?" zeptal se mě Sebastián, když mě pustil z objetí. "Akorát mi motáš hlavu a pak si sem zveš jiný chlapy," pokračoval a pak se zhluboka nadechl a znovu si mě přitiskl k sobě do objetí. "Ale jsem rád, že si to udělala. Moc mi to chybělo. Ty jsi mi chyběla," zašeptal mi do ucha a já jsem se trochu uculila, když jsem slyšela jeho slova. Měla jsem takový pocit, že tohle je přesně to, co potřebuji. Že tohle je jedna z těch správných věcí v mém životě. Jen jsem se tomu bránila. Říkala jsem si, že bychom spolu neměli být, ale co když je to přesně to, co je správně? Možná bylo dobře, že se tak minule Sebastián zachoval, protože když mě díky tomu ztratil, tak si uvědomil, jak moc pro něj znamenám a jak moc mě miluje. Ale i já jsem si něco uvědomila a to to, že ho v životě potřebuji. Nezvládla bych, kdybych ho už nikdy nevídala. Díky bohu za něj, za Bell a za mojí mamku.