Navždy spolu

#16

EMILY

"Kde to jsem?" zeptala jsem se jen tak do vzduchu, když jsem zjistila, že Sebastián spí na židli vedle mě a má položenou hlavu na mé posteli. "Slečno Spearová, jak se cítíte?" zeptala se mě nějaká sestřička, která ke mně během chvilky doběhla. Když to dopověděla, tak se Sebastián probral a rychle zareagoval na to, že už jsem vzhůru. "Em, jsi v pořádku? Jak se cítíš?" zavalil mě hromadou otázek a můj mozek to nestíhal vnímat. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než ty všechny přístroje, které byly kolem mě. "Pane, měl byste asi odejít," řekla sestřička, ale Sebastián nechtěl odejít, chtěl tam být pro mě. 

SEBASTIÁN

"Můžete mi prosím říct, co s ní sakra je?" zakřičel jsem na chodbě na ošetřujícího lékaře Em. Ten jen stál a nic neříkal. "Sakra mluvte!" Snažil jsem se z něj dostat, co se děje. Po chvíli se nadechl a chtěl něco říct, když v tom na něj z pokoje Em zavolala sestra, ať tam okamžitě jde. Rozběhl jsem se za doktorem, který mě chytil za rameno. "Pane, chápu, že máte strach, ale tímto chováním slečně Spearové nepomůžete, ba naopak. Jděte za malou a nechte nás v klidu dělat naši práci," řekl a běžel k Em do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Opřel jsem hlavu o zeď a prudce bouchl levou rukou do zdi přede mnou. "Sakra, sakra, sakra," zaječel jsem a všechny sestry, co procházely kolem mě, na mě jen nechápavě koukaly. V tu chvíli jsem cítil něčí ruku na svém rameni. Chtěl bych tam cítit jen ruku své Em, chtěl bych vědět, že je v pořádku. Odstrčil jsem ruku neznámé osoby a otočil se na ni, když jsem zaslechl známý hlas. "Mami?" Stála tam moje matka a za ní otec. "Co tu děláte?" zeptal jsem se jich a viděl jsem, jak má mamka skleněné oči. Určitě chtěla brečet, ale kvůli mně se to snažila vydržet a já naopak jsem kvůli ní a především kvůli Em, chtěl být silný. Ta malá mě bude potřebovat.

EMILY

Něčím mi svítí do očí, ale netuším, co to je. Přijde mi, jako by do mě narvali tunu nějakých drog. Vím, že tam byl Sebastián a mám strach, cítím strach. Nevím, co se to se mnou děje. Chci promluvit, tak moc chci promluvit, ale moje pusa nejde otevřít, jako by se mi zasekla a já s ní nemohla pohnout. Můžu koukat pouze a jen na jedno místo. Co se to se mnou sakra děje? "Co to s ní je?" zeptala se sestřička doktora. Vnímám vše, ale nedokážu na to nijak reagovat. Tak moc bych chtěla zjistit, kde je to malé. Chtěla bych ho společně se Sebastiánem pojmenovat, ale nejde to. Jsem zaseknutá někde mimo. "To nevím, ale myslím si, že to bude mít něco společného s tou autonehodou, uděláme jí ještě podrobnější vyšetření hlavy a budeme chytřejší," odpověděl doktor na sestry otázku. Pomalu jsem zavřela oči a cítila, jak na mě padá únava.

SEBASTIÁN

"Je nádherná, co?" zeptal jsem se mamky, která obdivovala krásu malé. "Ano, to je. A jak se jmenuje?" zeptala se mě a já jen koukal na maličkou, jak krásně spinká. Dokázalo mě to uklidnit a dokázal jsem se chvíli vytratit z reality, ve které byla Em úplně mimo. "Sebe?" zavolala na mě mamka a pak až jsem si uvědomil, že jsem jí vlastně neodpověděl na otázku. "Chci počkat až na Em, asi by si úplně nepřála, abych jí pojmenoval bez ní a hlavně chci znát její názor na jméno," řekl jsem a mamka se na mě hezky usmála. "Jsem na tebe hrdá," řekla a já v sobě pocítil něco, co mi dávalo najevo, že jsem z toho všeho tak nějak spokojený. Jediný, co mi už chybělo, byla Em. "Co máš v plánu, až se Em probere?" zeptala se mě a já přesně věděl, co odpovím. "Zkusím napravit všechno, co se mnou za těch pár let zažila. Doufám, že to ještě půjde." "Em tě vždycky milovala a ty ji taky, jen jste teď zažili trošku těžší období. Máte kde bydlet a myslím si, že to je i krásný místo pro maličkou. Věřím v to, že budete krásná rodinka. Jen už si jí prosím začni konečně víc vážit! Už vidíš, že nejde jen o Em, ale že jde i o tvoji dceru!" Mamka měla ve všem pravdu. Jsem táta! Musím se podle toho začít i chovat. "Jsem na tebe hrdá!" řekla a dala mi pusu na tvář.