Navždy spolu

#5 - EMILY

Když jsem zvedla telefon, tak začala Sarah mluvit: "Ahojky Em, jak se daří?" Nevěděla jsem, co jí na to mám říct, byli jsme si vždy blízké, protože ona byla přesným opakem jejího bratra. Byla milá, přátelská a měla malou dcerku, pro kterou by udělala úplně vše na světě. Jmenovala se Lili a já jí milovala, byla to ta nejroztomilejší holčička, co jsem znala a měla to štěstí, že měla mámu a tátu, co by pro ní udělali vše na světě.

"Vím, že to není snadné Em, ale on si to uvědomí, že udělal chybu, věř mi." Chtěla jsem jí věřit, moc jsem chtěla, ale znala jsem ho. Věděla jsem, že tak snadné to nebude. "Děkuji moc, že ses Ozvala Sarah, opravdu si toho vážím, ale teď musím jít. Zavoláme si, dobře?"

Když jsem ukončila hovor, tak jsem se vrátila do obýváku, kde na mě už čekala mamka. "Copak se děje, zlato? Kdo ti volal?" Viděla jsem starost v mamky očích a nechtěla jsme, aby se o mě bála, sama toho měla teď v životě dost. Před pár měsíci od ní odešel otec, protože si našel mladší ženu. Prý pro něj máma už nebyla dost dobrá. Zničilo jí to.

"Víš mami," začala jsem větu a pohladila se po bříšku. Mamka se toho všimla a já viděla, jak se jí náhle objevily jiskřičky v očích, měla radost, měla tak moc velkou radost. "Můj bože, Em, ty jsi těhotná!" vykřikla a běžela mě obejmout. Cítila jsem se v bezpečí, když jsem cítila její vůni, kterou se voněla už několik let, bylo to jako za starých časů, kdy jsem se chodila schovávat do její náruče, když jsem se cítila zle.

"Co se děje, zlatíčko?" zeptala se mamka, když viděla, že s ní neprožívám radost. Když se zeptala, začaly mi stékat opět slzy po tváři. "On ho nechce, odmítl za to vzít zodpovědnost a odešel. Rozešel se se mnou." V tu chvíli, kdy jsem to dořekla, jsem to už nemohla vydržet a propukla jsem v pláč. Viděla jsem v mamky očích soucit. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti, ale potřebovala jsem si o tom s někým promluvit.