Amnesia

Chapter 1 - Kavárna

Otevřel své modré oči, kterými rozzářil celý pokoj. Rozhlédl se kolem sebe a zřejmě neměl tušení, kde se nachází. Byl roztomilý i v té trapné dlouhé košili, ve které spal.                                             „Kde to jsem a kdo jste vy?“ zeptal se. Nevěděl jsem, co jsem měl říct tak jsem raději zavolal sestru. Ta mě požádala, abych na chvilku opustil místnost. Neměl jsem na výběr, šel jsem do čekárny.
Uběhla dobrá hodina. Já jsem dopil svoje latté, které jsem si koupil v automatu a přečetl noviny, které se tady rozdávaly zdarma.

Čekal jsem dál. Hrál jsem si se svým prstýnkem, který jsem dostal od mojí babičky k dvacátým narozeninám. Že ho prý mám dát své vyvolené. Moje vyvolená, bude vyvolaný.
Konečně mě zavolala sestra.

„Pan Tomlinson měl slabý otřes mozku. Všechno jsme mu vysvětlili a myslíme, že je schopný komunikovat. Je v pořádku, ale bohužel jsme nenašli nikoho, kdo by se o něj mohl postarat. Budete tak laskav a vzal by, jste si ho k sobě domů? Samozřejmě, že každé pondělí by chodil na prohlídky“ sestra se na mě usmála a rychle ode mě odvrátila pohled.
Zapřemýšlel jsem. Bydlím sám. Volnou postel nemám, takže bych musel spát na gauči. Ale když on je tak sladký. Ale vůbec ho neznám. Musel jsem rychle odpovědět.

„No tak dobře“ usmál jsem se.

Louis byl připravený vyrazit ke mně domů. Neměl jsem s sebou auto, takže jsme šli pěšky. Chtěl jsem mu udělat hezkou procházku.
Byl celou dobu potichu. Nevěděl jsem co říkat, takže jsem mlčet taky. Trapné ticho zachránila maličká kavárna na konci ulice.
„Dáš si kafe nebo něco?“ zeptal jsem se. Louis se usmál a kývl hlavou.
Dali jsme si frapuccino a Louis si k tomu dal malý zákusek. Byl sladký. Byl jako malý chlapeček, kterého jsem chtěl.
Sedli jsme si venku, k jednomu stolu, který vypadal nejčistěji. „Povídej mi něco o tobě“ mrkl jsem.„Nevím, co ti mám o sobě říkat.“
„Nestyď se!“
„No dobře“ usmál se a ukousl si kousek zákusku.
„Je mi 17 let a nedávno mě vykopli z univerzity. Je to asi půl roku co jsem se rozešel se svojí přítelkyní a 4 roky co mi zemřeli rodiče. Mám smůlu.“
Zesmutněl jsem. „To je mi líto, Louisi.“
Poplácal jsem ho po zádech a Louis se usmál. Měl nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl. „Harry?“
„Ano?“
„Pověz mi něco o tobě teď ty.“

Překvapilo mě, že se zeptal. „Já nejsem příliš zajímavý člověk. Je mi 22 let, pracuju jako fotograf a někdy pomáhám mamce v obchodě, ale to jenom někdy. Víš, bude to znít divně, ale miluju svoje vlasy“ Louis se zasmál, i když nechápu, co ho na tom pobavilo. Zasmál jsem se s ním.

„Jsi zvláštní, Harry.“
„Cože? Jak zvláštní?“ divil jsem se. „Nevím, prostě mi tak připadáš, ale jsi roztomilý. Sakra to poslední jsem asi řekl nahlas, že?“ zčervenal.
Zčervenal jsem víc. „Ehm“ nevěděl jsem, co mám říct. Byl krásný. Líbil se mi. Ale nemohl jsem mu nic říct.
„Ehm chceš jít už ke mně, nebo chceš někam jít?“
„Mě je to celkem jedno“ zakuňkal.
Dopili jsme a šli jsme tedy k nám. Nemohl jsem se dočkat, až ho budu mít u sebe doma.