Amnesia

Chapter 20 - Konec?

Zayn je psychopat. Vymýšlí si. Chtěl jsem brečet, chtěl jsem řvát, chtěl jsem toho debila zmlátit. „Můžeš to ještě jednou zopakovat?“ Prstem jsem se poškrábal v oku, aby nebyl vidět můj pláč. „Jsem tady za pokus o vraždu Harry Stylese a Louise Tomlinsona.“ Když znovu vyslovil naše jména, měl jsem nutkání odejít za Louisem a pořádně se mu vybrečet do náruče. „M-mohu se zeptat proč jsi je chtěl z-zabít?“ vykuňkal jsem nakonec. „Proč bych ti to měl říkat kudrlinko?“ Pouze jsem pokrčil rameny a čekal na jeho odpověď. „Líbíš se mi, takže ti to povím.“

„Louis byl můj dávný kamarád. Nebyl to jenom kamarád, byl to můj přítel. Byli jsme spolu vážně šťastný, skoro tři roky jsme spolu byli. Když jsem se ho jednoho dne chystal požádat o ruku, uviděl jsem ho s tím hnusným, ošklivým Harrym. Seděli spolu na kávě a popíjeli latté. V tu chvíli jsem se hrozně naštval a jel si pro svou novou motorku. Rozpršelo se, na krok nebylo vidět, ale přesto jsem se rozhodl ty dva najít a pořádně s nimi zatočit. To mi bylo moje jediná pistole dobrá, avšak se mi nic nepodařilo. Nemohl jsem je najít-v té kavárně už nebyli, ani v parku, proč taky? Byl slejvák, kterej jsem nikdy nezažil. Když jsem to po krátkém hledání vzal, rozjel jsem se a jel domů. Pokaždé, když jsem líný jet delší cestou, střihnu to přes ulici, která bývá věčně zacpaná, ale doma jsem dřív. Usmálo se na mě štěstí, ulice byla ten den průjezdná více než normálně. N semaforu blikla červená, tak aby mohli chodci přejít. A víš co? Po tom přechodu, přecházeli ti dva. Drželi se za ruce, jak nějaký hrdličky. Na to jsem se nemohl dívat, tak jsem šlápl na pedál a rozjel se. Samozřejmě jsem je přejel a motorku jsem nechal na místě. Myslím, že jsou pořád v kómatu. Oba dva.“ Rozkašlal se, jelikož mluvil opravdu dlouho. „A-a co kdybych ti řekl, že ten Harry Styles sedí před tebou?“

„Nesmysl. Pořád mi volají z nemocnice, kvůli Louisovi, přece jenom, je to pořád můj přítel. Jsou v kómatu, oba dva. Klidně mi řekni tvé číslo a já ti domluvím, aby ti volali taky.“

„Jak se vůbec jmenuješ,“ pokračoval. „A-ashton,“ vykoktal jsem jediné jméno, které mě napadlo. „Dvacet minut vám skončilo, pane,“ řekl strážník, který přišel zase zpátky ke mně. „Ahoj Ashtone,“ rozloučil se mnou Zayn. Strážník, který mě doprovázel zpět do čekárny, se divil, proč mě oslovil Ashtone. Na nic se neptal, asi to není v jeho profesi.

„Nashledanou pane, klidně se někdy na Zayna podívat.“

Musel jsem co nejrychleji vypadnout. Já nejsem mrtvý a Louis také ne. Oba jsme zdraví a živí. Nebo snad ne?

Když jsem přišel domů, nikdo tam nebyl. Vůbec nic. Ani nábytek. Všechno bylo pryč. Byla to velká obří bílá prázdná místnost, do které zářily paprsky slunce. Sedl jsem si na podlahu a začal brečet. Kurva, byl jsem v prdeli. Nevěděl jsem co se děje, měl jsem chuť něco rozbít, jenže jsem neměl co. Z kapsy jsem se snažil vytáhnout si mobil, jenže ani ten tam nebyl. I můj byt se změnil. Nebyly tady tři místnosti. Místnost se zužovala, chtěla mě zabít.

Když už místnost byla menší než můj bývalý pokoj, který jsem mýval jako malý, naproti mně se objevilo zrcadlo. Bylo velké a opíralo se zeď, která se přestala zmenšovat. Pohledl jsem se na sebe. Už jsem na sobě neměl tmavě modrý kabát, černé džíny, a ani bílé tričko s nápisem Cool Kids Don‘t Dance. Místo toho jsem měl na sobě bílou košili, takovou tu, kterou mají pacienti v nemocnicích. Vlasy jsem měl o dost delší, neměl jsem je svázané v šátku, ani udělaný drdol, jak jsem to často nosíval. Moje vlasy byly rozpuštěné, dlouhé až nad moje ramena. Nemohl jsem na sebe přestat zírat. Vypadal jsem jako zombie, obličej jsem měl nemocně zelený, ztratil jsem úsměv na tváři a hlavně jistotu ve svých očích. Když jsem se podíval do zrcadla pořádně, uviděl jsem, jak se na mě dívá Louis, který stál, podle zrcadla vedle mě. Byl stejně zlomený jako já. Jenže vedle mě nestál. V místnosti jsem byl, až na zrcadlo sám. „Harry, jestli chceš, můžeš se probudit. Je to jenom na tobě,“ ozvalo se ze zrcadla. Ale nebyl to Louisův hlas, ani můj. Byl to ženský hlas, který jsem neznal. Hlas mě podporoval dál, až jsem zamhouřil oči a usnul, což bylo pro tenhle můj svět asi chyba.

------------------------
Jste zmatení? :33 nebojte konec nebude, i když jsem nad tím přemýšlela, ale slečna Anetka,Miška,Kolminka, Carrie a Deniska mi to vymluvily a vymyslela jsme dohromady jedno řešení! Které vám neřeknu.
Ale to bych nebyla já, kdybych něco neřekla. V dalším díle se konečně dozvíte, co se to děje, i když by nějakým hlavičkám to mohlo dojít. Kdybych povídku ukončila, můžete se těšit na další knihu, dokonce možná i na novou povídku (což asi momentálně nehrozí). Pac a pusu xoxo