Amnesia

Chapter 13 - Never stop.

Chtěla bych vám jenom tak trošku oznámit, že pokud to teď nebo později nebudete chápat, počkejte si na další díly, kde to bude po kouskách vysvětleno. Plus chci napsat druhý díl, kde celý příběh bude vyprávět Louis. Inu konec keců a enjoy it xoxo 

Nemocnici jsem opouštěl dva dny před Vánoci. Bylo pozdě večer a ke mně domů mě vezla mamka. Celou cestu se mnou nepromluvila ani slovo. To se pořád zlobí, že jsem homosexuál? To se s tím pořád nesmířila?
„Harry. Jsi můj syn. A já tě neviděla tři roky, tak proč se mnou nebavíš?“
„Já? Já myslela, že se nebavíš ty se mnou.“ Byl na tom kousek pravdy, ale stejně jsem se hlavně nebavil já s ní. „Mám tě ráda, i když jsi ehm jiný. Takže mír?“
Mír? Moje vlastní matka mě vykopne z domu a chce mír? A kde je omluva? „Jo mír. Mám, tě tady rád mami.“  Mamka se usmála, ruce položila pevně na volant a zatočila do leva.  Cesta, po které máma odbočila, byla dlouhá a nekonečná. Celou dobu pořád chumelilo, letos je opravdu hodně velká zima. Opřel jsem se hlavou o opěradlo, do ruky jsem si z kapsy vytáhl svůj iPod a sledoval jsem vločky padající kolem auta. Když mi v iPodu hrála písnička o Avril Lavigne I’m with you, zavřel jsem oči. Buď na chvilku, nebo navždy.

 První co jsem uviděl, když jsem otevřel oči, byla moje máma, která ležela ve sněhu a okolo sebe měla hrozně moc krve. „Mami?“ Okolo nás nebylo nic, ani naše auto, jen bílá krajina, připomínající obrazy, které mi kdysi maloval můj táta. Klekl jsem si k mámě, ale ta mě nevnímala. Věděl jsem, co se stalo, ale nechtěl jsem tomu věřit. Obrátil jsem mámu na záda, aby mohla dýchat, protože ležela na břichu. Na sobě neměla žádnou ránu, což jsem nechápal, přece jenom jsem od ní byl celý od krve a kolem nás byla taky. Když jsem zaječel, neozval se žádný zvuk. Když jsem začal brečet, po obličeji mi netekly slzy. I když před chvílí byla tma, najedou, bylo světlo. Necítil jsem chlad, i když bylo asi pět stupňů pod nulou. Necítil jsem nic.

 „Harry, probuď se, už jsme u tebe.“ Mamka mi otevřela dveře od auta a my jsme vystoupili. Byl jsem celý zmletý – před chvílí ležela mrtvá na silnici a teď mi otvírá dveře u auta? Vystoupil jsem a iPod jsem si zastrčil do kapsy. Mamka vzala mojí tašku, kterou vytáhla až do výtahu, kde na mě počkala, jelikož jsem šel svým pomalým tempem. Výtahem jsme dojeli k mému bytu, který máma odemkla za pomoci mých klíčů. Otevřela a my vstoupili dovnitř. Doma bylo uklizeno, všechno bylo hezky čisté ě přehledné. Z kuchyně jsem cítil vánoční cukroví, pečená kachna a další vůně, které si mísily do sebe. Na gauči seděl Louis, oblečený v teplácích a černého trička, tak jak se oblékal většinou. Na gauči seděl, ale ještě někdo. Půvabná brunetka, které nešlo vidět do obličeje. Přesto jsem, ale věděl, že se jedná o moji sestřičku. „Gemmo?“  Brunetka se otočila. Byla pořád krásná a stejná jako před třemi lety. „Harry, jsi zpátky. Ahoj!“ Hned jak mě pozdravila, přišla ke mně a pevně mě objala. Louis nás pozoroval a usmíval se. „Musím ti toho hodně povědět! Ale teď se běž najíst. Mamka a já jsme vařily, pekly a smažily. Na Vánoce tady zůstaneme. Jsi rád?“

„Nemám hlad, vážně?“ podíval jsem se na mamku, „to jsem hrozně rád.“ Máma mi hodila tašku do pokoje a šla se vrátit do kuchyně. Chvíli jsem ji pozoroval, když v tu chvíli mě překvapil Louis, který na mě ze zadu skočil. Vypadali jsme jako mladý pár, až na to, že jsme moc mladí už nebyli. „Chyběl jsi mi, Harry.“

„Ty mě taky, boo. Můžeš mi aspoň ty říct, co se mi stalo?“ Louis se na mě nervózně podíval a kousl se do rtu. „Teď ne. Později.“ Zesmutněl jsem, oči jsem sklopil dolů na zem, abych se mu nemohl dívat do očí. Louis natáhl ruku, kterou mi otočil hlavu, tak abych se na něj podíval. „Harry, miluju tě. A jestli miluješ ty mě, nech to být. Prosím. A taky se běž najíst, jsi celý vyhublý.“ Neřekl jsem ani slovo, pouze jsem se otočil směrem ke kuchyni, kde nás pozorovala mamka. Usmívala se a přitom něco dělala u plotny.

 Ráno jsem se probudil ve svém pokoji a přes to, že jsem usnul v obýváku. Vedle mě nikdo nespal, pokoj byl prázdný. Vyhrabal jsem se z postele, hodil jsem na sebe tričko a na nohy jsem si natáhl ponožky, aby mi nebyla zima na nohy. Otevřel jsem dveře pokoje, který vedl do obýváku, kde moje celá rodina seděla u krbu. Vypadalo to jako z vánočních pohádek, ne jako skutečnost. Sedl jsem si vedle nich, ale ani jeden nereagovali na můj příchod. „Louisi?“ Nikdo neodpovídal. „Mami?“ Stále nic. Pořád tupě zírali do krbu, ani nemrkali. „Gemmo?“ Ano moje sestra neodpověděla. Byli jako z kamene.