Amnesia

Chapter 22- Waiting for a sleepy feeling

Gemma mi pomohla dostat se na parkoviště, kde parkovala, jelikož jsem na berlích na jedničku nechodil. Dokonce mi pomohla, sednout si i do auta. Otevřela dvířka auta a pomohla mi, si sednout. Když si sedla k volantu, položila na ně ruce a mlčela. Podíval jsem se na ní, stále se neusmívala. Na čele se jí vyrašily vrásky, byla rudá a nejistá. Čekal jsem, až něco řekne, jenže se namísto řeči znova rozplakala. „H-harry, nevím, jak ti to mám říct.“ Sliny, tvořící se mi v krku jsem spolknul tak nahlas, že by tento podivní zvuk, slyšeli i na druhé straně Londýna. „N-naše má-máma,“ větu nestačila ani doříct, neboť jsem ji pevně stiskl v náručí. „Naše maminka je m-mrtvá.“ Hlavou jsem se opřel o její rameno a z očí se mi vykutálely kulaté slzičky. Svojí maminku si nepamatuju, ale vím, že je nejkrásnější žena na celé planetě, vím, že miluje stejně mě, jak já ji. „N-ne, to n-nemůže být p-pravda,“ vykoktal jsem ze sebe. „Milovala tě, celým svým srdcem. Stejně jako mě. Zítra to bude už půl rok, co tady n-není.“  Při slovu není, se, na mě podívala jejíma očima, které byli rudé, jako krev. „C-co se jí stalo?“ Vzpomněl jsem si na ni. Vzpomněl jsem si, jak vypadá, její hlas, který jsem po ránu nesnášel. Její nádherný úsměv, který se na mě usmíval pokaždé, když jsem ji natrhal pár fialek. „Pamatuju si ji.“ Gemmě se rozzářily oči nadějí, což vyplnilo její úsměv. „Harry, to je senzační. Ale vzhledem k situaci…“ Oči se jí znovu zaplnily slanou vodou, které čím dál tím rychleji kutálely po obličeji na moji dlaň, držící její hlavu. „J-jednoho dne tě jela navštívit sem. Ten den si pamatuju, jako by byl včera. Chtěla jsem jet s ní, jenže jsem se musela učit. Kdybych tenkrát jela s ní.“ Zastavila se, aby si ze své kapsy u riflí vytáhla kapesník. Vysmrkala se a pokračovala dál. „Kdybych jela s ní, umřela bych také. Vybourala se při autonehodě.“ Autonehoda. Když jsem byl v kómatu, zdálo se mi o její smrti. Vybourala se a já s ní, avšak já žil. Bože. „I když tady není, navždy bude v našich srdcích, ano?“  

Cestou domů jsme jeli na hřbitov, kde ležela. Se sestrou jsme nakoupili červené růže, jelikož to byly její oblíbené květiny. „Harry mohl bys vylít tuhle vodu a napustit čerstvou vodu?“  Následovně mi podala jímek, kde byla voda zbarvená do černa a zelena a odporně páchla. Kousek ode mě byl kanál, do kterého jsem špinavou vodu vylil. Čerstvou pramenitou vodu jsem natočil kousek od kanálu. Kelímek s vodou, jsem donesl své sestře a ta do něj naaranžovala červenou kytici růží. Chvilku ticha jsem se snažil zamluvit. „Jsou opravdu krásné. Jako ona.“

„Harry, ty si jí vážně pamatuješ?“ Zakýval jsem hlavou. „Pamatuju si jenom na ní. To jak nás ukládala ke spánku, to jak brečela, když jsem se odstěhoval do Londýna. To jak brečela, když jsem šel na střední. Pořád kvůli mně brečela, vždycky na mě byla pyšná.“ Gemma se usmála, stoupla si na špičky, aby mě pomohla políbit na tvář, jelikož byla asi o hlavu menší. „Brzo si vzpomeneš i na všechno ostatní. I na mě, na všechno. Ani nevíš, jak moc jsem byla ráda, když mi řekli, že ses probudil. Máš štěstí, oproti tomu druhému klukovi. Doktoři říkali, že když se neprobudí do tří let, umře. Rok a půl máme za sebou, nedávám mu velkou naději.“

Přežije to, musí zůstat. Nesmí mě v tomhle bláznivém světě nechat samotného. „Proč pláčeš? Copak jsi ho znal?“

„Byl to můj přítel. Teda myslím, ale jeho jsem si pamatoval hned po probuzení.“ Gemma vypadala zaskočeně. „Přítel? Copak ty jsi gay? J-já myslela, že ty a Melissa, jste z-zasnoubení.“ Melissa. Už vím, proč se mi v tom snu objevila. Najedou, jsem, si vybavil i ji. Chodili jsme spolu od druháku, byli jsme spolu vážně šťastní, až do chvíle, když jsem si uvědomil, že ji nemiluju. Že miluju někoho jiného. Chlapce. „Omlouvám se, že jsem vám to neřekl dřív. S Melissou jsem se rozešel.“

„Takže si pamatuješ i na ni?“

„Ano. A doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem no, jiný.“

„Jsi můj mladší bráška, budu tě mít ráda vždycky.“  Pouze jsem se usmál, ale když se na mě podívala, odvrátil jsem pohled, protože jsem nechtěl, aby se dívala na moje uslzené oči. „Půjdeme?“

„Dobře.“

 -------------
Doufám, že se vám dnešní díl líbil. Abych byla upřímná, mě moc ne. Nejraději bych to už ukončila, jenže mi to příjde krátký, takže to prodlužuju nejvíc, co mi jde. Děkuju za každý vote a komentář. Love you all <3