Amnesia

Chapter 14 - Ne dar, ale ta myšlenka je to, co se počítá.

Ahoj! Je tu nový díl, doufám, že si ho užijete a bude se vám líbit. Tenhle díl bych chtěla věnovat mojí nejlepší kamaráce, protože tě mám ráda a přijde mi, že se v poslední době tolik zase moc nebavíme, ale pamatuj i still love you. No konec mých keců a běžte číst. Mám váš všechny ráda xoxo 

Zítra jsou konečně Vánoce, a jelikož nemám dárek pro mamku a Gemmu, dneska jsme se s Louisem a Gemmou chystali do Primarku. Máma s námi jít nechtěla, jelikož potřebovala vařit na zítřejší oběd a celkově připravovat vánoční atmosféru, ani stromeček jsme letos zatím neměli. „Harry, prosím kupte vánoční stromek. Bez stromku to nebudou Vánoce.“ Všichni tři jsme seděli u stolu a bedlivě jsme si sepisovali, co všechno nakoupíme. Máma se motala v kuchyni, pořád dokola vypínala a zapínala troubu, pobíhala sem a tam, do ledničky lezla víckrát než já, když mám hlad. Ke stolu nám přinesla cukroví se slovy: „Jezte, jste všichni tak vyhublí.“ Do seznamu jsem napsal poslední položku a vzal jsem si z tácu cukroví perníček. „Jsou vážně dobrý, mamko.“ Máma se jen z povzdálí kuchyně usmívala a vařila dál. Gemma se protáhla. „Tak co kluci, máte to?“ Oba dva jsme přikývli, a tak jsme se začali oblékat, abychom mohli vyrazit. 

Cesta metrem trvala asi půl hodiny, než jsme konečně dorazili do centra Londýna. Všude byla vánoční atmosféra, lidé prodávávaly vánoční punče a cukroví, všude byl klid a pořádek.
S Louisem jsme se drželi za ruce, vypadali jsme konečně jako pár. Spousta lidí se na nás otáčela, divně dívala, ale nám to nevadilo. 

V Primarku jsme se s Gemmou rozdělili – ona šla sama a já s Louisem. Byli jsme si ještě vybrat, neboť jsme u sebe neměli ani cent. Louis si upřímně slušně dobře vydělává. Má skoro vyšší plat než já, ani se mu nedivím, je opravdu skvělý model.
Prvně jsme šli koupit dárek pro moji mamku. Nikde nic nebylo, co jsme hledali. Celý obchoďák jsme prošli třikrát, až jsme narazili na opravdu krásný náhrdelník. Šli jsme se na něj podívat. Byl postříbřený, přece jenom se třpytil a blýskal.  Sice byl drahý, ale určitě udělá mámě radost.
Dárek jsem se chystat zaplatit, když jsem najednou Louise spatřil jak hledí do nějaké vitríny. „Louisi?“ 

Louis mě neposlouchal, dál hleděl do vitríny. Přistoupil jsem ze zadu k němu a objal ho, „copak tady schováváš?“ Už jsem to chápal. Louis se celou dobu díval do vitríny se snubními prstýnky. „Jednou, Harry,“ řekl. „Louisi.“ Nic víc jsem neřekl. Mlčel jsem a stál na místě jako přibitý. Louis také nic neříkal, pouze stál a hleděl do vitríny. Přerušil nás prodavač. „Budete si něco přát? Svatební prstýnky?“ Otočil jsem se, abych viděl, jak prodavač vypadá. Byl to ten, co se mi pořád věnuje ve snech. Ty jeho černé vlasy, vousy na bradě a hnědě oříškové vlasy bych poznal všude. „Zayne, co tady děláš?“ zareagoval Louis. Zayn. To byl ten, se kterým jsme seděli v té hospodě. V hlavě mi proběhlo milióny myšlenek. „No jsem tady jako brigádník, potřebuju si vydělat na cigára.“ Hm pořád hulí, nelíbí se mi. „A co tady děláš ty, Louisi?“ Odkašlal jsem si, aby konečně pochopil, že jsem tady taky. Jen se na mě nevděčně podíval a ucuknul pohledem zpět na Louise. 

Povídali už asi 10 minut a já pomalu ztrácel nervy. U pokladny stála ještě jedna prodavačka, tak jsem ji náhrdelník podal, abych ho mohl zaplatit. Prodavačka mi podala tašku s krabičkou, ve které byl náhrdelník, a z obchodu jsem odešel. Bez Louise.

Měl jsem už nakoupené všechny dárky, samozřejmě jsem je kupoval bez Louise. Toho jsem potkal ve Starbucksu se Zaynem. I když mi zamával, ignoroval jsem ho.
S Gemmou jsme si dali sraz, abychom mohli vybrat společně vánoční stromeček, tak jak jsme to dělali, když jsme byli malí. Vždycky jsme si z pár stromů vybrali každý 3 nejlepší a společně vybírali. 

Dneska jsme neměli s výběrem problém. Líbil se nám jemně zastřižený a v poměru malinký stromek. Co je malé, to je krásné.
Se stromkem jsme měli menší problém. Nemohli by, jsme s ním jet metrem, jelikož je pro metro moc velký.  V tom případě bychom museli domů pěšky, což je asi hodina a půl cesty. Gemma to viděla celé optimisticky. „Aspoň se trošku projdeme, a stavíme se na punč, co na to říkáš?“ Usmál jsem se. „A kde je vůbec Louis?“
„Nevím.“
„Tak mu napiš nebo zavolej, už chci jít.“ Z kapsy jsem si vytáhl mobil. Pět zmeškaných zpráv a 4 smsky. 

 Harry kde si? 

Harry neignoruj me prosim! Kde jste? 

Třetí zpráva mě zarazila:

Tak si naser, jdu se zaynem.

Čtvrtá to, ale zase spravila:

To jsem nemyslel vazne. Miluju te! Ale ted vazne. Kde jste? 

Zavolal jsem mu, kde jsem mu řekl, ať počká před hlavním vchodem. „Tak co?“
„Jdeme k hlavnímu vchodu. Tam bude čekat.“