Amnesia

Chapter 17 - Vánoce

Je to tady! Vánoce! Doufám, že si dnešek užijete na plno, budete se radovat, budete jíst cukroví a kuřízky, ať nejsem sama! Jinak tohle je takový malinký dáreček k Vánocům, takže doufám, že se vám bude líbit. Upřímně nějak extra se mi to nelíbí, čekala jsem víc, asi třikrát jsem to upravovala, takže tak. 
Ještě jednou Veselé Vánoce <3 Miluju vás. Enjoy xoxo

„Harry uklidni se. Dýchej, ano?“ Klepal jsem se po celém těle a brečel jsem. „Donesu ti vodu. Počkej.“
Nechápal jsem se. Proč se mi zadají sny s chlapem, kterého jsem podle Louise v životě nepotkal? Jenže se Louis musel mýlit, jsem si jistý, že Zayn existuje, že jsem ho viděl, že s ním byl i Louis. Znovu jsem začal křičet. „Harry, musíš se uklidnit! Je půl třetí ráno, lidi spí.“ Louis mi přinesl skleničku s vodou a mokrou utěrku, kterou mi položil na hlavu. „Napij se.“ Louis mi položil sklenku k ústům a já se pomalu napil. Voda mi rozproudila celý organismus, cítil jsem se trochu lépe. „Louisi, co se mi to děje? Nemá to náhodou něco společného s tím, jak jsem byl v nemocnici?“ Louis neodpovídal. Mlčky se na mě díval a nakonec mi věnoval maličký polibek na moje klíční kosti. „Jsi zpocený, Harry.“
„Já vím, Louis,“ vzdechnul jsem. Louis mi ručníkem, který měl vedle postele, utřel tváře od potu. „Vyvětrám, jo?“ Kývnul jsem. Otevřel okno, čímž provětral celou místnost, vzhledem kvůli velké zimě, která byla venku. „Děkuju.“ Louis jenom kývl, „zkusíš usnout? Zítra přece jenom brzo vstáváme.“
„Pokusím se,“ řekl jsem mu. Už neodpověděl, protože usnul. A já hned po něm.

 Když nás ráno probudil budík, měl jsem pocit, že spím deset minut. Třeštila mi hlava, vůbec nikam se mi nechtělo. „Louisi, vstávej!“ Louis zabručel, převrátil si hlavu do polštáře a spál dál. Do ruky jsem si vzal polštář a přetáhl jsem ho s ním po těle, aby konečně vstal. „Nech mě ty blbečku.“  Zasmál jsem se, chytil ho za ruku a vytáhl z postele. „Chtěl jsem ještě spát.“ Byl rozespalý, ale ani se mu nedivím, když byl se mnou ve 3 ráno vzhůru. „Ale prosím tě, musíme běžet. Nasnídej se a půjdeme, jo?“
Louis zívl a přikývl. „Zavřu to okno, už je tady zima.“ Přistoupil jsem k oknu, které jsem zavřel. Roztáhnul jsem závěsy a podíval se dolů. Tam dole stál Zayn. Díval se na mě, jako kdybych mu něco uděl. „Louisi! Pojď sem k oknu a koukni se dolů.“ Louis se na mě nevěřícně podíval a přistoupil ke mně. „Co se děje?“ Podíval se z okna. „Koukni, támhle dole stojí ten Zayn, jak jsem ti o něm povídal!“ Louis se ještě jednou pořádně podíval, zaostřil zrak, ale vypadal, že nikoho nevidí. „Cože? Ale tam dole není žádná živá duše.“ Podíval jsem se znovu, ale tentokrát jsem tam nikoho neviděl. „Jsi v pořádku? Nechceš dneska zůstat doma?“ Kývnul jsem, že ne.

Ve studiu jsem s Louisem nebyl moc ve styku, pořád pobíhal sem a tam, protože vyplňoval nějaké dotazníky a já fotil naše modelky pro nové číslo. Bylo půl dvanácté, když se objevil Louis s tím, že má hotovo a jestli bychom si nezašli někam na oběd. Já práci měl také hotovou, jen jsem si fotky potřeboval uložit do počítače, takže na mě Louis ještě chvíli čekal. „Kam chceš zajít?“ Pokrčil jsem rameny, hlavně jsem chtěl jít domů za mámou a za Gemmou a připravit se na večer. „Nechceš si třeba dát jenom sendvič ze Subwaye?“ Kývl jsem, protože jsem byl líný mluvit. „Harry?“
„Ano?“ Nesnáším, když se mě na něco zeptá tímhle jeho ironickým hlasem. „Mám pro tebe překvapení.“  A ještě víc nesnáším jeho překvapení. „Jaký?“
„Uvidíš, řeknu to večer u večeře.“ Sbalil jsem si foťák do příruční kapsičky, do kterého jsem si sbalil i mobil, peněženku a veškeré drobnosti, které se mi válely po stole. „Můžeme jít.“ Rozloučili jsme se s kolegy a vyšli do chladné ulice. Všude bylo plno lidí, zřejmě ještě nakupovali vánoční dárky, nebo nakupovali pudingy a různé dobrůtky pro štědrovečerní večeři. Stáli jsme na přechodu, auta byla v plném proudu, jezdila sem a tam a my stále čekali, až se na semaforu rozsvítí zelené světélko. Chytil jsem Louise za ruku, ten se na mě podíval a usmál se. „Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha. Zelené světélko se rozsvítilo a my mohli přejít na druhou stranu. „Už to do večera nevydržím! Musím ti to povědět.“ Bál jsem se každého slova, které řekne.
„P-povídej,“ řekl jsem nejistě. „Inu, minulé číslo Amnesii mělo asi neúspěšnější výdělek, bylo z toho hodně moc peněž, pořád volali do ateliéru, že se jim moc líbí jeden jistý model.“
„O koho jde?“ Kousl jsem se do rtu, protože mi bylo jasné, že myslí sám sebe.
„Jde o mě! Chápeš to? Jsem hrozně šťastný, když mi tohle dneska ráno Nicholas pověděl. Proto jsem s tebou ráno nebyl. Diskutovali jsme o mém výletu. A to je to překvapení.“
„Cože? O jakém výletu?“
„Do New Yorku! Na Nový rok. Dneska mi Nick předal dvě letenky, mám tam schůzi v redakci časopisu Tour.“
„Ježiši Louis to je úžasný! A koho vezmeš s sebou?“ Očekával jsem, že se na mě podívá, usměje a poví, že vezme mě.„Máme jenom dva lístky, letím já a Nick.“ „Co na to říkáš?“
Nic jsem neřekl, neměl jsem slov. Louis se zeširoka usmál, ale nevypal tak šťastně jak jsem si představoval. „Louisi, proč vypadáš smutně? Není to náhodou skvělá příležitost?“ Louis kývnul. „To ano, ale bez tebe. Bez tebe nikam nepojedu.“ On se zbláznil. Zahodit takovou úžasnou příležitost, kvůli mně? „Pojedeš. Já se tady už nějak zabavím, ty si to tam užiješ.“
„Opravdu to nevadí?“
„Nevadí.“ Usmál jsem se a něžně ho políbit na jeho suché rty.