Amnesia

Chapter 23- Take It Back

Dny plynuly jako voda, stejně jako týdny a měsíce. Pomalu jsem si začínal na všechno vzpomínat, vracely se mi i vzpomínky z dětství, na které jsem dřív dočista zapomněl.  Do své práce jsem už nechodil, jak jsem zjistil doopravdy pracuju pro časopis jménem A.M.N, kde dělám stejně jako ve svém snu fotografa, jenže nefotím nahé modely, ale celebrity.

Dnešní den nebyl zrovna hezký, bylo zataženo, foukal velmi studený vítr. Bylo to takové sychravé počasí jako na podzim.  Dnešek jsem se chystal prospat, anebo si přečíst nějakou dobrou knížku s hrnkem čaje. Moje plány mi překazila Gemma, která mě v tomhle děsném počasí chtěla někam vzít.

„Kam jdeme?“ ptal jsem se pořád dokola. „To uvidíš, až tam budeme.“

Nikam se mi nechtělo, byl jsem unavený. Nejraději bych zaplul do své teplé postýlky a tam zůstal navždy. „Tak pojď,“ nabádala mě. Musel jsem se aspoň trochu upravit, nemohl jsem jít ven s rozcuchanými vlasy. Aby moje vlasy nevypadaly tak příšerně, půjčil jsem si sestřinu gumičku, abych si je svázal do drdolu. „Tak dělej! Nebo to nestihneme!“

Z koupelny jsem vyběhl rychlostí blesku, aby Gemma přestala křičet, neboť mi její pronikavý hlas zněl v uších aspoň deset minut.

Měli jsme opravdu naspěch, Gemma nastartovala auto a já si sedl na místo pro spolujezdce. „Řekneš mi konečně, kam jedeme?“ Moje milovaná sestřička nic neodpověděla, pouze se dlouze ušklíbla a odbočila na křižovatce doleva.

Po deseti minutách jsme konečně zastavili. Nevím, jestli jsme jeli přesně dese minut, celou cestu jsem poslouchal písničky ze svého nového iPodu, který jsem dostal od přítele Gemmy. Když jsme vystoupili, začalo mírně poprchávat, takže jsem nemohl zjistit, kde jsme. Tohle místo mi bylo avšak povědomé. Konečně se mi rozjasnila velká červená cedule s nápisem HOSPITAL. Teď jsem věděl, kde přesně jsme. Tady jsem celý rok a něco ležel. Tady se mi zdál ten neskutečně podivný sen, který mě pronásleduje až do dneška. „C-co tady děláme?“ zeptal jsem se opatrně. „Počkej ještě chvíli.“ Gemma mě chytila za ruku a odvedla k hlavním dveřím velké budovy, do které pravděpodobně pouštěly návštěvy. Za kým to jdeme? Je sestřin přítel v nemocnici? Co tu děláme? Vešli jsme dovnitř budovy, kde to smrdělo nemocničními hračičkami a nářadíčkem. Dlouhou chodbou jsme se dostali ke starému výtahu, který nás vyvezl do posledního patra budovy. Tady jsem to už poznával. Na téhle chodbě jsem se po nocích procházel. Na téhle chodbě, jsem přemýšlel co se zbytkem svého života. Svůj pokoj jsem měl na konci chodby, po které jsme šli. Ten pokoj nebyl můj, ale i Louisův. A to je důvod proč jsme tady. „Louis,“ řekl jsem potichu. A opravdu. Na konci chodby, jsme odbočili do dveří napravo, číslo 309. Gemma něžně zaklepala a vstoupili jsme dál.

 Na lůžku ležel opravdu Louis. Neviděl jsem ho skoro půl roku. Vypadal pořád stejně, možná byl krásnější, i přes to, že se svou nazelenavou pletí vypadal jako zombie. „Harry.“ 

„Louisi.“  Jeho hlas byl jiný. Nezněl tak jak si ho pamatuju ze snu. Mluvil, více pisklavějším hláskem, který mu samozřejmě pasoval jako ulitý. „J-jak dlouho jsi vzhůru? J-jak se máš?“ Abychom mohli spolu zůstat a povědět si všechno důležité, Gemma opustila malinký pokojíček a nás tu nechala samotné. „J-jsem vzhůru asi týden. Když jsem se probudil, řekli mi, že mám sakra štěstí, ještě měsíc a neprobudil bych se už nikdy.“

„T-to je strašný. Bože jsem tak rád, že ses probudil.“ Louis byl zakrytý nemocniční peřinou, kterou si sundal, jelikož mu bylo asi vedro. „To já taky. Věř mi.“

„A jak je to s námi? Jsme spolu? Nejsme? Jsi se Zaynem? Nepamatuju si to. Probudil jsem se s amnézií a doteď si částečně věcí nepamatuju.“

„Se Zaynem nejsem, teda aspoň myslím. Pamatuju si, že jsem se s ním chtěl rozejít, protože mě šikanoval, pořád mě osahával a chtěl po mě pořád sex. K tobě jsem chodíval pro rady. Teda myslel jsem si to. Neodnesl jsem si jenom pár rad, odnesl jsem si i lásku k tobě. Zamiloval jsem se, Harry. Do tebe.“  Nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku. „J-já jsem s tebou chodil. Ve svém snu. A-a líbilo se mi to. Chceš v tomhle vztahu zůstat?“

„Harry.“ Louis se rozplakal. Chtěl jsem ho obejmout, ale nemohl jsem. „Bylo by divný tě právě teď a tady políbit?“

Nic jsem neřekl, naklonil jsem se k jeho studeným rtům a políbil ho. Naše jazyky se vzájemně pohladily. Líbal líp než v mém snu. Líbal jako anděl.

__________________________________

Žádný zbytečný kecání, jenom to, že další díl přidám za 40 hvzědiček c: <3